Domů » Články » Expedice a výlety » Bělověžský les ´14



Bělověžský les, poslední opravdový prales Evropy

Kde: Přeshraniční národní park Bělověžský les

Kdy: 11.-15.5.2014



Už jako kluk jsem jsem četl o návratu zubra zpět do běloruského pralesa. Tehdy bylo k dispozici pouze stručné informace a pár fotografií. Po necelých dvaceti letech se moje zájmy samozřejmě vyvinuly různými směry, ale klukovskou fantazii a smysl pro dobrodružství si uchovávám stále.

Když jsem před nějakou dobou jen tak listoval národními parky Polska, okamžitě mi „padl do oka“ Bělověžský les. Patří mezi nejstarší národní parky světa. Historie jeho ochrany začíná vlastně již od r. 1597, kdy král Zikmund III. vydává nařízení o ochraně zvěře ve zdejších lesích.

Za ulovení zubra tehdy hrozil až trest smrti. V r. 1921 byla část lesa vyhlášena rezervací. Národní park byl pak založen v r. 1932. Dnes je tento přeshraniční národní park nositelem řady mezinárodních ocenění (IUCN II, UNESCO, Evropský diplom rady Evropy).

https://darz.bor.info


Bělověžský prales je jediný opravdový prales, který se ještě v Evropě zachoval. Vděčí za to faktu, že tyto lesy byly po staletí revírem polských králů, litevských knížat a posléze ruských carů. Pouze král směl v přísně chráněném revíru lovit zubry, pratury , tarpany, rosomáky a medvědy. Z jeho polské části (270 km2) lze pětinu označit za skutečně původní prales. Běloruská strana je o poznání rozlehlejší (1000 km2), ale původní porosty tvoří pouze malou menšinu.

Poslední nížinný prales Evropy obsahující přirozené listnaté a smíšené porosty, které dříve vyplňovaly rozlehlé oblasti mezi severskou tajgou a stepí u Černého moře. „Prales“ zde nutně neznamená něco neprostupného (často jsou porosty řídké a prosvětlené), ale spíše ve smyslu původní nebo přirozené. Další zvláštností je nízká nadmořská výška s minimálním výškovým rozdílem (145 – 202 m n.m.).

Různé glaciální formace nasvědčují někdejší přítomnost ledovce. Zůstaly po něm mohutné nánosy písků překryté vrstvami jílů a spolu s nepatrným sklonem terénu způsobují špatné odvodňování. Takže močály, mokřady a bažiny jsou zde běžnou realitou.

Podnebí připomíná poměry spíše ve střední Evropě s průměrnou roční teplotou 6,6°C. Zimy jsou poměrně krátké a teplé. Srážek je cca 600 mm/rok.

Anděra 2008, Národní parky Evropy, Str. 486-91


Mezi 26 různých dřevin nenajdete modřín a buk. Bělověžský les je převážně původní přirozený listnatý les, v kterém najdete snad všechny typy listnatých dřevin, vyjma buku. Ten tam při svém putování Evropou ještě nenamigroval. Hranice výskytu buku leží několik stovek kilometrů na západ od Bělověže. První, co vás v pralesním porostu zarazí jsou obrovské duby a smrky vysoké 40 až 50 m. Zadruhé téměř úplná absence těchto dvou dřevin v podrostu. Vysvětlením by mohlo být, že tyto relativně světlomilné druhy se pod kompaktním zápojem habrů, líp a javorů zmlazují jen obtížně. Navíc se musí dubové a smrkové semenáčky vyrovnávat s konkurencí hustého podrostu s dominující kopřivou. Člověk si položí otázku, jak bude prales vypadat za 100 let při stávajících podmínkách. Nevymizí dub a smrk úplně? Nestane se z pralesa habrový les s lípou a javorem? Vždyť tyto dřeviny již převládají v podrostu. Navíc ubývá dříve relativně častých velkých požárů, které prosvětlovaly les a vypalovaly podrost. Jedno je ale jisté. Prales v budoucnu nebude stejný jako dnes nebo před stovkami let. Navíc, pokud se buk dostane z polských lesů až k hranicím Bělověžského lesa, změní se tvář zdejšího pralesa už navždy.

Hubený 2010, Bělověžský prales, Časopis Šumava, Str. 16-17

Migrace buku Evropou, Lesy a lesnictví ve střední Evropě, prof. Josef Fanta, živa1/2007


Vyhubení a reintrodukce zubra

„Vlajkovou lodí“ Bělověžského lesa je zcela jistě zubr evropský. Tento největší volně žijící přežvýkavec v Evropě byl kdysi hojný po celém evropském kontinentu. V 19. Století už přežíval pouze v Polsku, Bělorusku a na Kavkaze. Na Kavkaze byl poslední kus zastřelen r. 1927 a v Bělověži asi r. 1919.

Dostál, D. et al. 2012.Návrat zubra Návrat zubra evropského (Bison bonasus) do České republiky. Česká krajina 2012. Kutná Hora. str. 11.


V Bělověžském lese byl po staletí zubr chráněn jako součást rozlehlého revíru polských králů a později i ruských carů (po třetím dělení Polska). Prales a zubří populaci drasticky zasáhla až první světová válka. Došlo k prakticky k jeho vyhubení. V r. 1923 byla v Berlíně založena Mezinárodní společnost pro záchranu zubra. Ta shromáždila informace o posledních 54 jedincích (řada zvířat však nebyla schopná chovu), kteří tehdy žili v zajetí. V r. 1932 byl vydán první registr chovných zvířat, který se později změnil v plemennou knihu, která je nyní vedena odborníky v polské Bělověži. Po zvýšení početního stavu zvířat v zajetí se započaly snahy o reintrodukci.

V roce 1939 podle dohody s nacistickým Německem tento kraj obsadila Rudá armáda a původní polští obyvatelé byli deportováni na Sibiř. V roce 1941 vystřídali ruské okupanty okupanti němečtí a pro změnu bylo deportováno ruské obyvatelstvo. Hermann Göring zde plánoval vytvoření největšího loveckého revíru na světě.

cabinetmagazine.org


Prales se však stal spíše útočištěm polských a sovětských partyzánů. V červnu byla oblast znovu obsazena Rudou armádou. V bojích na konci války byl zcela zničen historický lovecký zámek v Bělověži. Stádečko zubrů však zůstalo zachováno, částečně i proto, že obě bojující strany vyhlásily za zabití zubra trest smrti. V roce 1952 jsou první zubři vypuštěni do volné přírody a v roce 1957 se narodilo na svobodě první zubří tele.

EBPB 2010 (Raczyński J. ed.). 2011: Księga Rodowódowa żubrów / European Bison Pedigree Book 2010. Białowieski Park Narodowy, Białowieża. 61 stran


Vlastní fotovýlet

1. den

Plní očekávání jsme vyrazili na naší 800 km dlouhou jízdu napříč celým Polskem k našemu cíli k běloruským hranicím. Pro mě to byla vůbec prví cesta do Polska a přirozeně i do Běloruska. Cestování autem v neděli mělo výhodu téměř poloprázdných dálnic. Ty na polské straně překvapily relativně dobrým stavem, hlavně směrem na Varšavu. Přesto jsme na několika místech museli hlavní tah objíždět přes uzounké okresní silnice, takže se doba jízdy podstatně natáhla. Ve Varšavě jsme podle očekávání trochu bloudili, díky čemuž jsme shlédli kus hlavního města. Poslední úsek cesty u Bielsk Podolni se jel takřka venkovem po rozbitých cestách. V samotném závěru ale dominovala téměř nová asfaltka signalizující, že je oblast hojně turisticky navštěvovaná. Nakonec jsme dorazili do chatové oblasti Bialowieza, dříve drobná polská vesnička, dnes centrum národního parku na polské straně. Na místě nás uvítala hustá mlha a po setmění silný déšť. Po krátkém průzkumu okolí jsme si nejprve pohrávali smyšlenkou, přespat již první noc v národním parku, ale nakonec jsme „vyměkli“ a přívalovým srážkám čelili v krytu našeho auta.

vzdálenost Brno - Bialowieza (Google.cz)


2. den

Celou noc i ráno vytrvale prší. Padlo tedy rozhodnutí, využít špatného počasí k překročení polsko-běloruských hranic. Pobyt na běloruské straně byl totiž náš prvořadý cíl. Díky vstupenkám na MS v hokeji v Minsku jsem očekávali relativně bezproblémový přechod hranic. Nejprve jsme přemýšleli o pěším lesním přechodu Grudki hned u obce Bialowieza. Nakonec jsme od toho ale upustili, protože by šlo asi o velmi riskantní podnik. Přejít ostře hlídanou hranici, tam kde je očekáván pouze útěk z běloruské strany nebo špionáž ze strany druhé, navíc s hokejovými vstupenkami v ruce. Nakonec padlo tedy rozhodnutí hranici projet autem u přechodu Czeremcha. Až k velkému Brestskému přechodu se nám zajíždět nechtělo, což se potom ale ukázalo jako zásadní chyba. Po cestě se ještě stavujeme u zubří ohrady. Hustě prší. Po příjezdu na parkoviště je po nás ihned vyžadován placený vstup, takže jsme to otočili na Bělorusko. Na zdlouhavé odbavení na běloruských hranicích byl deštivý den jako stvořený. Cesta k přechodu Czeremcha byla extrémně nepředvídatelná. Buď jsme jeli po nové asfaltce nebo po katastrofální „polňačce“ plné hlubokých výmolů a jiných překážek – ideální tak na odolný jeep. Věděli jsme, že i na malém hraničním přechodu bude kontrola problematická, ale to co bude následovat, jsme vůbec nepředvídali.

hraniční přechody Grudki a Czeremcha (Google.cz)


Přechod Czeremcha byl totiž určen jen pro polsko-běloruský styk, takže s někým dalším celníci vůbec nepočítali a nebyli na to vůbec připraveni. Zadruhé, bezvízový přechod s hokejovými vstupenkami byl možný pouze na větších přechodech, kde již byli hokejoví fanoušci očekáváni, byl na ně vyhrazený speciální pruh atd.

Už na polském přechodu na nás hleděli velmi podezřívavě. Nemohli hlavně pochopit, že pokud směřujeme na Minsk, proč jedeme přes tento malý přechod někam do vnitrozemí Běloruska. Přesto se Poláci snažili celou situaci vyřešit, ale bohužel neuměl nikdo z pohraničníků ani elementárně anglicky nebo německy, tak podle toho vypadala i komunikace. Člověk se nakonec nějak domluví rukama a nohama. Polský oficír se nakonec nabídl, že dojde s našimi doklady na běloruskou stranu a zeptá se, jestli bude přechod za těchto neobvyklých podmínek možný. Vrátil se asi za půl hodiny a sdělil nám, že to máme zkusit. Jestli Poláci na nás hleděli s nedůvěrou, tak Bělorusové na nás přímo „civěli“.

Hned po příjezdu k běloruské hranici nás izolovali mimo hlavní proud aut. Nejprve kompletní prohlídka auta se psy, pak nám vzali naše doklady. Během čekání bylo naše auto v podstatě obklíčeno celníky, kteří na nás a na auto hleděli s vytřeštěnýma očima. Myslím, že jsme tam pro ně byli hlavní atrakce posledních měsíců. Konečně si nás zavolali do jedné budky pro celníky a překvapivě nás oslovil jeden mladý Bělorus, který uměl alespoň základy angličtiny. Takže jsme na něj relativně rychle vysypali, kdo jsme a kam jedeme. Debata se potom stočila na téma, kde budeme v Minsku bydlet a u koho, na které policejní stanici se budeme hlásit apod. Nakonec museli ještě zavolat do Minsku, protože vůbec netušili pravidla bezvízového styku během šampionátu. Potom jsme už jen vyplnili celní prohlášení a další formuláře. Např. nás jedno prohlášení zavazovalo, že nepůjčíme v Bělorusku nikomu naše auto atd. Potom se nadzvedla hraniční závora a my vjeli do poslední diktatury v Evropě.

Naše cesta potom málem zase skončila v blízkém výmolu, protože cesta po které vyjeli, byla v katastrofálním stavu. Potom jsme zariskovali a ještě na dohled celnice jsme to při první odbočce na sever otočili na národní park. Celkově by úroveň komunikací stejně nepředvídatelná jako v polském pohraničí. GPS se na menších cestách už moc nechytala a názvy výhradně v azbuce nám v orientaci také moc nepomohly. Krajina byla podobně zplundrovaná jako jinde v postkomunistických státech. Rozorané meze kam až oko dohlédne, tu a tam budovy "JZD" s kravíny a prasečincem, zmeliorovaná říční síť atd. Jak jsme se ale blížili k národnímu parku, tak se krajina přece jenom měnila a my jakoby jsme se vraceli zpět v čase. Po cestě jsme míjeli desítky čápů bílých na polích nebo jejich hnízda, snad na každém větším stožáru.


Projížděli jsme malými vesničkami s dřevěnými domky, před nimi strhané postavy starousedlíků „civějící“ na auto odněkud z budoucnosti. Bábušky se šátkem na hlavě, dědoušci tradičně s bafajícím cigárem. Sem tam byl před domkem zastavený koňský povoz, či v okolí se pasoucí kráva nebo kozy. Po hodinovém bloudění jsme nakonec zahlédli azbukou Kamehioki (Kamianiuki), naši bránu do národního parku.

Podobně jako v Polsku jsme závěrečný úsek jeli na nové asfaltce. Místo vysněného konce civilizace nás uvítal asfalto-betonový svět národního parku, nejspíš „výkladní skříň“ běloruské ochrany přírody. Místo očekávaných lesních stezek nás přivítali nové asfaltky pro pohraniční stráž a lesní dělníky.

V okolí potom malé zoo s evropskou zvířenou, roztroušenou v malých klecích nebo bizarně vyhlížejících kotcích. Spárkatá zvěř a zubři byli v přece jenom o něco větším výběhu obehnaném dvoumetrovým plotem s ostnatým drátem, jež byl pro hraniční pásmo tak typický. Výjevy, jak ze začátků dvacátého století. Našli jsme pak dokonce medvědí klec se dvěma medvědy hnědými, kteří nás uvítali svým v kleci naprogramovaným kruhovým pohybem. Byli jsme zhnuseni.

S velmi smíšenými pocity jsme chtěli co nejdříve uniknout do nitra národního parku. Sbalili jsme si vše potřebné a vyrazili do hlubin Bělověžského lesa. Při putování přes otevřené partie lesa s pastvinami jsme kousek od nás zahlédli divočáka a srnčí stádo. Před setměním se znovu rozpršelo, tak jsme ještě rychle postavili stan. Usínali jsme pak za zvuku vlčího vytí zdálky.


3. den

Ačkoliv celou noc pršelo, tak se ráno žádná mlha nekonala. Po snídani a sbalení stanu a našich krosen jsme se znovu vydali na cestu. Běloruská část parku je nesmírně rozlehlá, ale skutečně jádrové území tvoří pouze malou část parku, většinou navazující na polskou část. V oblasti, kde jsme byli my, byla tzv. nárazníková zóna (buffer zone). Chtěli jsme se tedy dostat do pohraniční oblasti, do skutečného pralesa. Ze svých cílů jsme později museli ale slevit.

Zvláštností běloruského parku je síť asfaltových cest sloužící převážně rychle jezdící pohraniční stráži a její zásobování, tak pro těžbu dřeva a honitbu. Mezi asfaltovými cestami najdete rozeseté lesní cesty.

Zonace obou parků (ecologicalnetworks.eu)


Ačkoliv jsou mezi rozcestími relativně velké vzdálenosti, nenajdete tam téměř žádné značení či údaj o vzdálenosti a směru. Samozřejmě pokud přesto nějakou směrovku najdete, je kvůli azbuce prakticky nesrozumitelné, zda jde o název rezervace, vesnice či nějaký zákaz. Celkově je infrastruktura parku hlavně pro auta nebo kolo. Jakmile jdete pěšky, jsou pro vás vzdálenější oblasti nedostupné. Navíc se chodec stává hned podezřelý, že jde o „narušitele hranic“ (utečence, špióna apod.). Navíc když máte na zádech těžkou krosnu a ještě k tomu neumíte při oslovení rusky, tak je zle. Nás několikrát zastavila pohraniční stráž, než jsme se ztratili v labyrintu lesních cest. Většinou nás jen legitimovali a vyptávali se odkud a kam jdeme. S Čechy tu určitě nepočítali. Vždy nás ale zase pustili, i když s docela podezřívavým pohledem.

Procházíme zamokřeným lesem až téměř lužního charakteru s jasanem, habrem a majestátným dubem. Kolem nás bzučí komáři. Porost se náhle mění v jehličnatý s chudým podrostem s dominujícím smrkem a borovicí, pouze s příměsí břízy. Noříme se stále hlouběji do pralesa. Narazíme na hranici revíru, kde se loví spárkatá zvěř a je zde i limitovaný odstřel zubra.

Po chvilce se rozhodujeme sejít z cesty do „rezervace starých dubů“ (oak-grove reserve). Jde o mnohahektarovou oblast s monumentálními duby věku 300 až 600 let, které mohly mít průměr kmene přes 2 m. Jejich koruny převyšovali ostatní listnatý porost o 20 až 30 m. Mnozí jedinci již odumřeli nebo umírají. Po krátkém focení před setměním se dostavuje již tradiční déšť. Ještě dlouho do noci posloucháme nad námi přelety sov, kterým se v dubovém pralese zřejmě daří. Možná je tato oblast pro sovy atraktivní díky zahnízdění v kmenech odumírajících dubů. Navíc je pro sovy relativně snadné zahnízdit v dutinách vyhloubenými datlovitými ptáky.


4. den

Vstali jsme krátce po šesté hodině. Lesem začali probleskovat paprsky slunce. Všude kolem byl slyšet ptačí zpěv přerušovaný jen datlovitým ťukáním. Zkoušel jsem zrcadlovkou fotit nějaké zajímavé fotografie probouzejícího pralesa. Z mého až meditativního rozpoložení jsem byl vytržen až hlukem traktoru, který několikrát projel rezervací sem a tam. Jak jsme potom procházeli pralesem, všímá si člověk stále víc jeho charakteristických vlastností. Jednak přítomnost velmi starých jedinců, zde hlavně dubu a méně javoru. Dále je to relativně velké množství mrtvé dřevní hmoty, která ve skutečnosti vůbec není mrtvá. Rozpadající dřevo stačí mírně rozvolnit a hned se ven hrne neuvěřitelné množství organismů, včetně těch vzácných. Navíc je to jakási „houba“, která je schopná přijmout a udržet vodu v biotopu. A pokud není prales stresován intenzivním okusem spárkaté zvěře, jsou v něm zastoupeny všechny kmenové tloušťky, porost je i velmi druhově rozmanitý. Celá dubová rezervace je poměrně rozlehlá, i když na běloruské poměry nic neobvyklého.

Naše celodenní plány ale zhatila znovu prudká bouřka. Šli jsme dál jen tehdy, když se déšť trochu zmírnil. Nakonec jsme museli kvůli předpovědi počasí změnit naše plány a naše putování pralesem zkrátit. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, když už jsme byli hluboko v národním parku, ale neviděli jsme jiné východisko. Problém byl i s relativně vysokou vzdušnou vlhkostí, která nám neumožnila nechat naše vybavení vysušit, i když nepršelo. I přes všechny výdobytky doby, vč. GoroTex membrán, bylo vše nakonec stejně vlhké. Po cestě zpět jsme potkali dva Bělorusy na kolech. Když se poté dozvěděli, že jsme Češi, tak začal jeden dokonce mluvit trochu česky. Prý studoval češtinu před třiceti lety na leningradské univerzitě. Možná v rámci tehdejších „bratrských“ vztahů mezi tzv. spřízněnými státy.

Na zpáteční cestě se monotónní lesní porost najednou rozvolnil a my se octli na otevřené pastvině. Několik hodin jsme pak pozorovali volně se pasoucí zvěř, hlavně divoká prasata a srny. Podařilo se nám zahlédnout a vyfotografovat malou psovitou šelmu, psíka mývalovitého. Zubra se nám ve volné přírodě zahlédnout nepodařilo. Poslední noc v očekávání dalších dešťů trávíme již v bezpečí našeho auta před branou parku.


5.den

Je to zvláštní pocit se probudit ráno na parkovišti v zapařeném autě. Po snídani došlo k finálnímu balení navlhlých a nasmrádlých věcí naší výbavy. Benzín by měl stačit až někam k Varšavě. Poslední pohledy směrem ke vstupu do parku. Vyrazili jsme. Počasí toho rána bylo nejprve slunečné, ale nevydrželo to dlouho. Po cestě se nad námi opět objevily tmavé mračna. Cesta z Kamianiuki (Камянюкі) přes Kamianiec (Камянец) byla klidná, téměř bez aut. Až úzkostlivě jsme plnili dopravní předpisy, nikdo z nás se nechtěl dostat do křížku s místní policií. Několikrát nás minulo jen auto pohraniční stráže. Bylo kolem půl sedmé ráno. Projíždět běloruská městečka je jako návrat do Sovětského svazu, jenom sovětské vlajky zmizely. Každé větší náměstí zůstává ale stále „ozdobeno“ sochou Lenina. Třeba bude jednou vyměněn za bystu Lukašenka s hokejkou. Po cestě nás zaujaly krásně bizarní pravoslavné kostelíky a pitoreskně vyzdobené hřbitovy.

naše trasa v parku (Google.cz)

novinky.cz


Hlavní akcí dne bylo jistě zpětné překročení hranic v Brestu nad Bugem. Na běloruské straně to nebylo zdaleka tak akční jako na malém přechodu Czeremcha před několika dny. U první kontroly jsme dostali za čelní sklo kartu návštěvníka šampionátu a sní jsme se potom propracovávali přes další kontroly. Člověku běhal trochu mráz po zádech, jak jede autem ve vyhraněném pruhu pro diplomaty s několika pohraničníky vedle auta a projíždí vedle stojící kolony aut. Nakonec opouštíme poslední kontrolu a ocitáme se konečně zpět v Polsku. Krátkodobé uvolnění je rázně utnuto na první polské „po zuby ozbrojené“ kontrole, kde nám důkladně „prošmejdí“ auto, včetně osobní prohlídky. Nesmělo chybět nahlédnutí do palivové nádrže a do motoru. Hledá se většinou levný artikl z Běloruska, tzn. vodka, cigarety a levný benzín. Prostě hranice Schengenského prostoru.

Potom nás čekalo již jen celodenní putování Polskem. Varšavu jsme tentokrát již objeli s přehledem. Ještě bych rád zmínil řidičské zvyklosti na polských komunikacích. Polští řidiči jsou často neukáznění a nedodržují základní pravidla silničního provozu. Nejčastěji neblikají při předjíždění. Dále pak odbočování a otáčení vozu přes střední dělicí pás čtyřproudých silnic a dálnic. Dálnice často vedou i přes města a jsou přerušovány semafory nebo přechody pro chodce. Technický stav polských pozemních komunikací je většinou na nízké úrovni.

Před českými hranicemi nás potom uvítala silná bouřka, která dovolila po dálnici jen osmdesátikilometrové „ploužení“ kvůli silnému protivětru.


Resumé výpravy

Hlavního cíle výpravy, vidět zubra ve volné přírodě, se nám nepodařilo dosáhnout. Příčinou může být zvolená roční doba (květen), která pozorování zubra v bujné vegetaci zrovna nenahrává. Navíc již zubr v tomto období opouští velká stáda, která se tříští na menší nenápadné skupinky. Příliš jsme neprocházeli otevřenými pastvinami, kde šance pozorování byla vyšší. Navíc jsme byli relativně na periferii parku. Na rozlehlé běloruské straně je celkově menší počet kusů než na mnohem menší polské. Do budoucna se jistě nabízí návrat do polské části v zimním období cíleně na pozorování zubřích stád.

Na druhou stranu jsme měli vcelku unikátní příležitost vidět nedostupnou část Bělověžského lesa na běloruské straně. Navíc v době, kdy se prales blíží svému vegetačnímu vrcholu, ale ještě bez komářího přemnožení na většině zamokřeného území.






.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
12228821
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Lenka
Opravdové dobrodružství. Moc se mi líbily fotky. :-)