Domů » Články » Expedice a výlety » Grossglockner ´14



Großglockner, nejvyšší hora Rakouska

Kdy : 23.-25.5.2014

Kde : Hohe Tauren


Už nějakou dobu jsme plánovali výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798 m). Jde o nádhernou štíhlou pyramidovou horu připomínající svým tvarem zvon, proto v překladu „Velký zvoník“. Nachází se v největším rakouském národním parku Hohe Tauren (Vysoké Taury), což je i největší alpský národní park vůbec se svou rozlohou 1834 km2. Celá oblast je bohatě zaledněna, ledovec Pasterze je dokonce z nejmohutnějších z celých Východních Alp.

Mozkem výpravy byl opět zkušený Lukáš, který byl již před tím na Kleinglockner (3770 m), ale počasí mu minule nedovolilo vrcholový výstup. Nejprve se plánoval trojčlenný výstup přes Stüdlgrat - Lukáš, jeho přítelkyně Katka a já, jako nejslabší článek. Problém byl s mým nedostatkem lezeckých zkušeností a tak se řešilo, zda na Stüdlgrat nepolezou raději sami. Poté se k nám ale přidal zkušený Milan, který se tou dobou zotavoval ze zranění ramene, takže se mnou mohl absolvoval „normálku“ (Normalweg).

Normalweg a Stüdlgrat - topografie výstupu (bergsteigen.com, bergsteigen.at, tomason.free.fr)

1. den

Vyrazili jsme nejprve s Milanem přes Mnichov na Kitzbühel, kde jsme se měli setkat s Lukášem a Katkou. Tam jsme potom narvali naši výbavu ze dvou plně naložených aut do jednoho a pokračovali jsme směrem na jih do národního parku Hohe Tauren. Tam potom po tmě následovalo nekonečné stoupání po serpentinách, až jsme konečně po půlnoci dorazili do cíle na parkoviště v Kals am Grossglockner, k chatě Lucknerhaus (1918 m). Pak už jen rychle do spacáků a vytoužený spánek.

2. den

Po probuzení byly kolem našeho auta již rozesety další s převážně slovenskou a českou „espézetkou“. Vedle nás se zrovna vzbudili „Stáňa“ a Karel z Prahy, moc sympatický a horami zkušený pár. Po snídani a krátkém focení jsme vyrazili.

Z parkoviště v Kalsu je nejprve potřeba vystoupat 1500 výškových metrů na Stüdlhütte (2801 m), horskou chatu za jejímž zrodem stojí horolezec a pražský rodák, zakladatel pražské odnože Deutsche Alpenverein, Johann Stüdl.

Nejprve jsme stoupali rozeklaným údolím Ködnitztal sporostem modřínu a borovice limby, které zde v Alpách tvořili horní hranici lesa. Podmínkou musí být alespoň sto dní do roka s teplotou vyšší než 5°C, aby mohly tyto stromy přežít. Obě dřeviny zde rostou jako tzv. pionýrské druhy, které jsou schopny osídlit extrémní lokality, ale nejsou dlouhověké a nemohou tudíž vytvořit žádný stabilní klimaxový les, jako např. smrk. Sledovali jsme rozšiřující se tok horského potoka Ködnitzbach až k hranici sněhu. V ranních hodinách je sníh ještě relativně stabilní, ne tak rozbředlý jako odpoledne, kdy se do něj opírá slunce. Po cestě jsme si ještě několikrát nabrali vodu do zásoby. Postupně se začala rokle rozevírat a my dosáhly okraje hřebene, za nímž byla schovaná chata Stüdlhütte.

Chata byla v té době sice ještě zavřená, ale za normální situace jsme mohli využít ochrany Winterraumu. Po cestě nahoru jsme potkávali skupinky Slováků, kteří již scházeli z vrcholu. Ti už nám naznačovali, kolik lidí asi může být na vrcholu nebo nahoře na chatě. Co jsme ale nahoře u chaty na vlastní oči viděli, s tím myslím nikdo z nás nepočítal. Jedna velká skupina Čechů se slunila před chatou a druhá byla ještě na vrcholu. Odhadem přes dvacet lidí. K tomu nám ještě suše oznámili, že je ještě na cestě skupinka Poláků a ti možná budou s námi taky spát. Celkově byl Winterraum cca pro šestnáct osob! Když jsme do nich začali trochu víc „rýt“, tak z toho vyplynulo, že jde o „organizovanou“ skupinu ze Slezska (Frýdek, Ostrava atd.) se zázemím v organizaci Pamír 7000. Vtip byl vtom, že takto velké skupiny jeli do Winterraumu organizovaně s horskými vůdci v květnu, kdy každý věděl (vůdci určitě), že je Winterraum takto omezen. Od 15. června by chata Stüdlhütte již byla otevřena a sní i kapacita pro min. 80 lidí. To byl ale vlastně účel, když jsme nakonec viděli, kdo z této „organizované“ skupiny zaplatil svůj pobyt v kase ve Winterraumu. Penízky pochopitelně „shrábli“ jejich vůdci. Členové z Pamír 7000 si s tím určitě nedělali těžkou hlavu, navíc když to bylo tak finančně výhodné.

http://www.pamir7000.cz/jarnialpy.html

Další se záhy vraceli z neúspěšného pokusu o Stüdlgrat. Mezitím jsme se jich vyptávali, co ještě plánují. Bylo nám řečeno, že sestup už stejně nepřipadá do úvahy. Prý je sníh už moc rozměklý a cesta dolů do údolí (max. dvě hod chůze), by byla příliš náročná. Místo toho raději přespí ve Winterraumu a nejdříve zítra ráno začnou „v pohodě“ sestupovat. A na otázku, jak se vejde třicet lidí do Winterraumu pro šestnáct, na nás překvapivě hleděli, že jsme si s sebou nevzali stan. A nějaké místo na spaní si prý jistě najdeme. Poslední možností bylo oslovit přímo jejich vůdce, který se právě vracel s ostatními z vrcholu. A skutečně celkem realisticky uznal, že v podstatě neexistuje jiné řešení, než že celá „organizovaná“ skupina sestoupí ještě téhož odpoledne dolů k autům a nechají nás zbylé vyspat před vrcholovým výstupem. A nečekané se stalo skutečností. Jejich lídr opravdu rozhodl téměř za dvacet lidí dohromady a my mu nakonec mohli jen poděkovat za rozumné rozhodnutí. I tak byl Winterraum v noci plný, protože na nedělní výstup došly kromě nás čtyř a Karla se Stáňou ještě dvě skupinky Rakušanů. K tomu navíc další Češi a Poláci. Ale nakonec jsme si někam lehli všichni. Až do soumraku svítilo krásně sluníčko a já litoval, že jsem si nechal svou zrcadlovku se stativem dole v autě. Byli jsme tam ale kvůli něčemu jinému než jenom focení. Ještě jsme si doplnili vodu s kovovou příchutí stékající ze střechy chaty. Při ohřívání sněhu jsme v kuchyňce ještě povídali se skupinkami Rakušanů. Bylo to příjemné a zároveň zajímavé sedět a mluvit s tolika odlišnými lidmi. Sice jsme přijeli z různých směrů a zemí, ale spojoval nás společný cíl i nadšení pro hory. To byl pro mě jeden z nejkrásnějších momentů. Všichni nalezli „společnou řeč“ bez ohledu na odlišnou národnost a jazyk. Ještě zabalit veškeré vybavení pro výstup. Večerka pak byla poměrně brzy kvůli časnému vstávání.

3.den

Plánovaný budíček zazvonil ve čtyři hodiny. Nasnídat, připravit vodu s sebou a vyrazit. Stejně jsme se z chaty nevymotali před čtvrt na šest. Všichni čtyři jsme měli na Grossglockner vystoupat tzv. normálkou (obtížnost II). Lukáš s Katkou chtěli původně absolvovat těžší lezení přes Stüdlgrat (obtížnost místy III). Ale po informacích od ostatních vč. vůdců o této trase a o množství sněhu, které by tam na ně čekalo, se také přiklonili k té lehčí variantě.

„Normální cesta“ (Normalweg) je považována za nesnadnější výstupovou a sestupovou cestu. Je dodnes považována za jeden z nejhezčích alpských výstupů. Částečně jsou na trase pevné zajišťovací body, obtížnost II.Od chaty vede cesta napříč ledovcem Ködnitzkees ke skalnatému výběžku, zde je možnost vybrat si ze dvou variant. První vede po zajištěné cestě na Adlersruhe, druhá pak pokračuje „cik-cak“ stoupáním po ledovci a zhruba v půli se napojí na první variantu. My jsme si vybrali tu druhou variantu.

Na masivu Kampl začíná lehká zajištěná cesta–ferrata. Tato ferrata vede až na terasu chaty Erzherzog-Johann Hutte(3451metrů). Tato chata je nejvýše položená chata v Rakousku. Tuto cestu jsme zvolili pro sestup.

Od Adlersuhe pokračuje cesta po firnovém svahu do sedla a dál po skalnatém hřebeni s ocelovými tyčemi na Kleinglockner. Z něho pak sestoupit do předvrcholového sedla, kde se po pravé straně dá nahlédnout do věhlasného Pallavicini kuloáru. Ze sedla je to pak už nějakých 50 m k vrcholovému kříži.

Pallaviciho kuloár - Pallavicinirinne (summitpost.org)

kopce.eu

Pomalu jsme začali stoupat od chaty Stüdlhütte „píďalkovitým“ pohybem k ledovci Ködnitzkees. Před námi bylo již na ledovci několik navázaných družstev a my začali pomalu litovat, že jsme nevyšli ještě dříve. Někteří zamířili přímo k ferratě na Adlersruhe, jiní stoupali před námi co nejvýše po ledovci. Až těsně pod sedlem jsem si vyměnil hůlky za cepín. Já osobně jsem se hodně zapotil už na hřebeni těsně pod Kleinglockner. Potom se ale postup několikrát úplně zastavil kvůli vystupujícím a sestupujícím lanovým družstvům svůdci. Byl to opravdu nekonečný maraton. Hlavně nás celou dobu frustrovala arogance téměř všech zúčastněných. Absolutní ignorance, že je někdo těsně nad nebo pod vámi, a že na něho čekáte a chcete mu dát prostor a čas. V tu chvíli se vše začíná komplikovat. Na exponovaných místech dochází naprosto zbytečně k velmi nebezpečným situacím, kdy si vzájemně šlapeme mačkami po laně. Na úzkých můstcích leze jeden přes druhého. Člověk balancuje nad propastí a v té chvíli do něho někdo strčí. Ten druhý se ani neohlédne, leze dál bez ohledu na následky. Pamatuji si na chvíli, kdy jsme čekali na Kleinglockner u fixu, až na nás přijde řada a můžeme slanit do předvrcholového sedla. Pod námi s Milanem slaňovalo tak čtyři až pět osob a na vrchol současně stoupalo tak šest až osm. V tu chvíli se na naší pozici o velikosti pár decimetrů čtverečních začali tlačit další Rakušané. Jeden dokonce tak, že jsme málem spolu sním spadli do předvrcholového hřebene.

Aby toho nebylo málo, tak z Pallavicini kuloáru začali vylézat skialpinisti s lyžemi na zádech, odhadem šest až osm osob. Situace se pomalu stávala zoufalou. Katce se mezitím začala motat hlava a bylo jí špatně, proto se začala s Lukášem přes ty čekající davy pomalu vracet. Já si mezitím oblékl již všechny vrstvy oblečení, co jsem měl, ale stejně jsem se třásl zimou. Po možná tři čtvrtě hodiny se tlačenice v podrcholovém sedlu na chvíli uklidnila a my vycítili příležitost. Dorážející „Rakušáky“ jsme slovně odrazili a začali slaňovat. Dole v sedle se nekonečné čekání zase opakovalo.

Postupně jsme se prokousali exponovanými místy až na úplný vrchol. Ty adrenalinové exponované partie byly asi největším zážitkem. Na vrcholu bylo samozřejmě taky narváno, ale i tak to bylo nezapomenutelné. Nahoře jsme měli „štěstí“ na vrchol vmlze. Po pár fotografiích jsme z důvodu nově příchozích začali opět sestupovat. Vsedle pod námi se mezitím zjevil Lukáš s informací, že nechal Katku dole v závětří. Vrátil se, aby si ten závěrečný úsek „vyběhl“. A opravdu. Se „zatajeným dechem“jsem pozoroval nejištěného Lukáše, který na vrchol doslova vyletěl. K obtížnosti nutno dodat, že to zvládl i přes vystupující a sestupující týmy. Respekt! U výstupu z Pallavicini kuloáru jsme se pak od českého týmu, který kuloár vylezl, dozvěděli, že se jeden jejich člen ve stěně zranil. Za chvíli jsme při našem sestupu ferratou Adlersruhe opravdu slyšeli zvuk vrtulníku.

http://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/337320-padajici-led-tezce-zranil-ceskeho-alpinistu-v-rakousku.html

Po cestě dolů jsme minuli chatu Erzherzog-Johann Hütte. Na konci ferraty, kde začínal ledovec, jsme se potom po břiše spustili po ledovci dolů. I sestup v rozměklém sněhu, kde se vám pletou nohy dohromady a každých deset metrů spadnete obličejem do sněhu, je velice vyčerpávající. To byla již opravdová očista. Notně utrmácení jsme přicházeli zpět k chatě Stüdlhütte, kde se právě slunili dva Češi, kteří zde spali ve stanu „na divoko“. Vynesli jsme se zbytek našich věcí z Winterraumu a pokračovali dolů do údolí k autům. Už nás hnala žízeň i hlad. Milan navíc snil o očistné koupeli v ledovém horském potoce Ködnitzbach. Z jeho horních přítoků jsme si nabrali vytouženou vodu. Ta byla ale tak ledová, že člověka z toho až rozbolel žaludek. Před námi se otevíralo údolí Ködnitztal s alpínskou vegetací, vykukující z tajícího sněhu. S nižší nadmořskou výškou se zvyšovala bohatost okolní flóry. Nádherné kvetoucí hořce a jiné „skalničky“. Všude poletující horští kosi. Voňavé louky stu a tam mihnoucím se svištěm. Návrat k autu a vaření jídla bylo jako nalezení oázy uprostřed nehostinných hor. Za stěračem na nás nečekala pokuta, ale vzkaz od Karla a „Stáni“, kteří již byli po svém rychlém výstupu pryč. Milan se pak šel skutečně do toho potoka vykoupat. Když se po delší chvíli nevracel, začal jsem si už pomalu dělat starosti, jestli tam v té ledové vodě už nezůstal. Najednou ale přichází jako vyměněný s doporučením, abychom to taky zkusili. Stejnou odvahu ale z nás nikdo nenašel. Každé dobrodružství jednou končí, tak jsme i my opustili Hohe Tauren s majestátním Grossglocknerem nezranění a s jedinečnými zážitky.






.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
73121118
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.