„Dokud budou chřadnout smrky, tak tam bude ten brouk a nikdo mu nezabrání. Mohou tam dělat všechno. Museli by to však celé zapálit nebo vykácet, ale to by asi nebylo to pravé lesnictví… To všechno je vyhazování peněz, nikdy to tímhle nezachránili a nezachrání.“
Ing. KAREL KAŇÁK, CSc. (1922-2007) – lesík, ekolog, zakladatel Arboreta Sofronka a autor „evoluční teorie lesa“
Pokusy o diskreditaci přírodovědců
Od 90. let 20. století jsme v horských smrčinách NP Šumava svědky velkoplošných, cyklicky se opakujících přírodních disturbancí. Jde o opakující se řetězec kůrovcových a větrných kalamit. Právě v horském smrkovém lese nejsou tyto druhy narušení ničím novým, natož nepřirozeným.
Tyto kalamitní události jsou přirozeně mediálně velmi vděčné, bývají v poslední době zneužity i k politickým cílům některých zájmových skupin.
http://jurgenddr.blogspot.com/2012/07/hnuti-duha-antihnuti-duha-00.html
Řečeno a napsáno bylo již od tzv. odborníků již hodně. Příspěvky, většinou emotivně laděné, plné zjednodušování a zavádějících informací, a bohužel bez skutečného vědeckého podkladu.
Navíc jsou tyto články většinou štvavé nebo manipulující, za účelem dehonestovat vědce nebo ekology, jejichž závěry se ne každému zamlouvají. Výsledky nejnovějších studií nemusí samozřejmě všechny uspokojovat nebo se s dílčími závěry ztotožnit.
Ale toto je přece přínos vědy obecně, že není taková nebo maková, je OBJEKTIVNÍ!
Věda tu prostě není proto, aby plnila přání politiků nebo developerů!
Laická veřejnost, u které není míra ekologické gramotnosti příliš veliká, je na emocionální stanoviska od řady politiků velmi senzitivní a většinou je nekriticky přejímá jako fakt.
Co je ekologická gramotnost? (přednáška V. Kostkana)
https://www.youtube.com/watch?v=tSMgbz5c6DI
Nedávné kauzy
Zde např. ukázka jedné nechutné kauzy s MUDr. Markovou, senátorem Velebou a senátorem Jirsou, kteří se snažili, snaží a asi budou i nadále snažit zdiskreditovat přírodovědce, kteří vědecky zainteresováni v NPŠ.
http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jitka-markova-jihocesti-vedci-a-sumavska-kauza
původní článek od MUDr. Markové
http://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/jakub-hruska-hrusky-jablka-a-mudr-markova
reakce doc. Hrušky
http://www.infodatasys.cz/sumava/dokumenty/MedialniAktivity2014.pdf
reakce Stínové vědecké rady NPŠ (Ing. Matějka)
soudní řízení se senátorem Velebou
http://obcanskymonitoring.cz/?p=5778
soudní řízení se senátorem Jirsou
Šumavský paradox
Už jsme si na uniformní hospodářský les tak zvykli, že nám připadá naprosto normální a přirozené, když v lese rostou stromy jako kukuřice na poli.Už jsme dávno zapomněli, jak dřívější lesy vypadaly.
Byl to většinou smíšený řídký les s pestrou mozaikou pastvin, malých mýtin, polomů a políček. Les byl rozvolněný, různověký a smíšený, což vyplývalo z jeho extenzivního managementu (bez velkých holosečí). V lese se nacházely i staré tzv. doupné stromy a významný podíl mrtvého dřeva. Tato mozaikovitost lesa podmiňovala i jeho bohatost biodiverzitu.
Dnešní hospodářský les vypadá jako osázené pole, kde opravdu platí paralela s intenzivním zemědělstvím, kde jsou stromy vysázeny v řadách jako na poli.
Je sázena pouze jedna stromová kultura (většinou smrk nebo borovice) a to tak, že na velké ploše po holoseči, která byla ještě vhodně upravena (tj. vyčištěna od zbylé biomasy a kolikrát ještě vyfrézována na sterilní mýtinu), se vysází v řadách stejnověké semenáčky. Celý stejnodruhový porost se tak homogenizuje v čase i prostoru, čímž se stává extrémně náchylný na jakoukoliv disturbanci, která potom způsobí škody na obrovské ploše.
Tento les je pak velmi druhově chudý. Je to podmíněno jednak homogenní strukturou, která nenabízí téměř žádná různorodá stanoviště, kdy je dospělý porost zapojený a propouští jen velmi málo světla.
Z hospodářské lesa je eliminována všechna odumřelá dřevní hmota, jednak z důvodů ekonomických a jednak kvůli jejich nestabilitě a vysokému riziku infekce hmyzích škůdců.
Jakmile pak návštěvník, zvyklý na podmínky hospodářského lesa, navštíví národní park a vidí odumřelé jedince smrku na velkých plochách po nějaké disturbanci, je v šoku.
To přece musí znamenat katastrofu!
Ještě nikdy se v "normálním" lese s tímto přechodným obrazem smrti nesetkal, problematice nerozumí a názor si vytváří pudově na základě emocí.
Člověk má totiž tendenci se bát všeho, co souvisí se smrtí a snaží se to ze svého života eliminovat. V běžném okolí se člověk se smrtí jiného člověka nebo zvířete moc nesetká, proto má podvědomý strach z neznámého a největší strach pak ze smrti sebe samého.
Přesto pokud se po pár letech do míst kalamity znovu vypraví, tak uvidí na vlastní oči většinou masivní samoobnovu a záplavy mladých jedinců smrku. Většinou si ale hned na začátku vytvoří rychle názor a pak všude vypráví o "mrtvém uschlém lese", který se už nikdy neobnoví.
V tomto momentě může být snadno manipulován, ať už některými politiky nebo místními starosty. Za minulého vedení parku (Stráský, Mánek) byla dokonce z peněz daňových poplatníků financována manipulativní kampaň PR agenturou Bison & Rose, která měla manipulovat veřejnost, diskreditovat vědce a ospravedlňovat ilegální činnost parku (nezákonná těžba v unikátním území Ptačího potoka bez potřebných výjimek, použití insekticidů v NP apod.).
Kampaň PR agenturou Bison & Rose
https://issuu.com/jiitopka/docs/bar-pripadovky2012_01_sumava_n03
http://www.ceskatelevize.cz/porady/1095913550-nedej-se/214562248420009-planeta-bison/
https://boudavaclav.blog.respekt.cz/bisoni-na-sumave-predvedli-jak-mohou-byt-nebezpecni/
https://www.euro.cz/byznys/zelena-nebo-sucha-sumava-rozhoduje-modra-779576
Známá je i kauza s přeletem vrtulníkem, jako náš pan prezident po orkánu Kyrill (r. 2007) a vydává pak obklopen svými věrnými lesníky a politiky poplašné zprávy médiím, posléze iniciuje i trestní oznámení (spolu s obcemi NPŠ na bývalého ministra ŽP Bursíka, v r. 2012 dal pak soud za pravdu tehdejšímu ministrovi).
http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/zrusme-narodni-park-sumava-rika-milos-zeman
http://www.zachranmesumavu.cz/2009-05-12-zeman-inicioval-trestni-oznameni-na-bursika.html
Příčiny oslabení šumavských horských smrčin
Celá problematika biologie kůrovce v horských smrčinách je poněkud složitější a je třeba hledat recentní vědecké informace, které jsou často překvapivá a boří celou řadu zažitých mýtů.
Příčiny dnešního dramatického stavu horských smrčin musíme hledat v minulosti.
Velkoplošné disturbance (na Šumavě větrem a kůrovcem) jsou v horských smrčinách přirozené a nezbytné k obnově zdejších ekosystémů (dokládají výsledky pylových a dendrologických analýz).
Nejprve je třeba si uvědomit, v jak špatném stavu se české lesy nacházeli koncem minulého století a co bylo příčinou.
Navzdory poklesu emisí během 90. let zůstává stav českých lesů nadále špatný. Sice se snížil přímý destruktivní účinek kyselých dešťů, ale nepřímé vlivy na lesní půdu nadále přetrvávají a budou přetrvávat ještě minimálně desítky let.
Klíčové problémy již shrnula obsáhlá odborná zpráva "Dlouhodobá acidifikace a nutriční degradace lesních půd - limitující faktor současného lesnictví", kterou pro vládu připravil tým specialistů v roce 2001 (Hruška et Cienciala 2001).
http://www.mzp.cz/web/edice.nsf/C946CBFF37E50B1BC12570F200493224/$file/ACIDIFIKACE_web.pdf
V r. 2006 bylo uveřejněno stanovisko vědců a odborných pracovníků s názvem "Obecně o stavu českých lesů", které na tyto otázky odpovídá a formuluje ucelený pohled na aktuální stav českých lesů, kterými jsou převážně nestabilní stejnověké smrkové monokultury a varuje před možnými riziky v budoucnosti.
http://data.idnes.cz/soubory/igcechy/A060515_TOM_STAV_LESU_STANOVISKO.PDF
Klíčové body body dokumentu shrnuty zde:
Navzdory poklesu emisí během 90. let zůstává stav českých lesů nadále špatný. Tato situace nesouvisí přitom pouze s důsledky historického znečištění ovzduší a souvisejícího okyselování půdy, které způsobilo extrémní masové odumírání porostů v některých pohořích v 60. až 80. letech 20. století.
Lesy nadále chřadnou. Opakovaně dochází k případům hynutí porostů na větších či menších plochách vinou houbových chorob, napadení kůrovci i dalšími druhy hmyzu a polomů. Takzvané kalamitní těžby - tedy neplánované, vynucené vytěžení stromů, které z nějakého důvodu náhle uhynuly v místech, kde se zatím nemělo kácet - v posledních letech tvoří až desítky procent produkce dřeva (MZe 2005).
Ještě daleko větší část porostů je poškozena. Zdravotní stav lesů v České republice se hodnotí od roku 1986 na monitorovacích plochách programu ICP - Forest, který společně organizují Evropská hospodářská komise OSN a Evropská unie. Základním parametrem tohoto šetření je míra defoliace (ztráta jehlic nebo listů) stromů. V současné době přes 70 % jehličnanů a 34 % listnáčů starších šedesáti let vykazuje více než 25% ztrátu listů či jehličí (MZe et VÚLHM 2004).
Problém se v příštích desetiletích pravděpodobně ještě zhorší postupným oteplováním. Klimatické podmínky, ve kterých smrk už není schopen růst, se posunou do větších nadmořských výšek (Kalvová et al. 2003). Přestože míru stresu, kterým stromy budou trpět, zmírní vyšší koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, očekává se posun vegetačních pásem a postupné odumírání i smrkových porostů ve vyšších polohách, kde měly doposud dobré podmínky k růstu: zejména v důsledku jejich neschopnosti odolávat v sušším klimatu hmyzím a houbovým škůdcům (Kalvová et al. 2003).
V důsledku holosečného hospodaření a pěstování smrkových monokultur dochází k degradaci lesní půdy, odplavování živin, mizí důležité půdní organizmy, mění se její struktura a na mnoha místech je i půda sama ohrožena erozí.
Zásadním problémem je, že při ochraně lesů a jejich managementu, se právě půdě věnuje jen velmi malá pozornost. Přitom však na jejím stavu závisí nejen dřevní produkce, ale veškerý život na jejím povrchu. Proto aspekty ochrany půdy v tomto stanovisku zdůrazňujeme. Život v půdě se musí chránit ve stejné míře jako nadzemní složky ekosystému!
Přirozená biologická rozmanitost v lesích významně poklesla. Intenzivně obhospodařované, zejména smrkové monokultury, které tvoří většinu porostů, nezajišťují biotopy nutné pro život řady původních lesních rostlin a živočichů. Desítky z nich patří mezi druhy vážně ohrožené vyhynutím, řada druhů už vyhynula.
Velká část lesů je silně poškozována spárkatou zvěří okusem, loupáním a ohryzem.
Smrkové monokultury také trpí nadbytkem dusíku. Ten se do ovzduší a lesních půd dostává hlavně z emisí automobilů a z průmyslu. Produkce oxidů dusíku se v posledních letech dokonce zvyšuje, na rozdíl od emisí síry, které historicky poškozovaly lesy nejvíce, ale velmi klesly v 90. letech 20. století díky odsíření elektráren. Dusík je v lesních ekosystémech v nadbytku a způsobuje například nadměrný růst. Smrky se pak snadno lámou a vyšší obsah dusíku v pletivech činí stromy velmi atraktivními pro nejrůznější hmyzí a houbové škůdce.
Nerovnoměrné rozdělení lesů v České republice (chybí lesy v úrodných nížinách) způsobuje vysušování krajiny a erozi půdy v nízkých polohách. Zároveň výrazně klesla schopnost retence porostů zadržovat záplavy. Z nížin téměř úplně vymizely ploché nivy řek s lužními lesy, kam se povodňová vlna mohla bez větších hospodářských škod rozlévat.
Příčiny špatného stavu lesů:
1. Holoseče
Důsledky holosečí pro lesní ekosystémy jsou vážné. Obnažená vrstva humusu rychle mineralizuje, je deštěm smyta a odplavena.
Zároveň odumírají některé půdní bakterie, houby a půdní živočichové, kteří mají pro lesní ekosystémy a pro funkci půdy klíčový význam. Začnou dominovat druhy snášející sušší a teplejší půdu. Tím dochází k porušení důležitých rozkladných procesů v půdě a ke změně půdní mikrostruktury. Jsou tak přerušeny půdotvorné procesy, které probíhaly v původním lese. Obnova lesa je velmi ztížena také proto, že na holině vyhynou druhy půdní fauny, jež zajišťují přenos mykorrhizních hub na kořínky vysázených dřevin. Mykorrhizní houby jsou přitom pro stromky nesmírně důležité - pomáhají jim totiž získávat výživu z půdy.
Rozpadají se půdní komplexy, ve kterých je vázána voda a živiny. Půda se zhutňuje, ztrácí pórovitost, a tím i kapacitu zadržovat vodu.
Nepřežijí ani mladé semenáčky, které rostly ve stínu lesa - likviduje je prudké oslunění či poškození těžební mechanizací.
V takto degradovaném prostředí se posléze provádí absurdní výsadba mladých stromků, a to zpravidla přímo klimaxovými dřevinami (smrkem, jedlí, bukem a jinými). To je zásadně chybné: jednak jsou tyto dřeviny značně citlivé vůči nepříznivým podmínkám holin, jednak pro možnou selekci pionýrských genotypů. Stromky tzv. klimaxových genotypů vyžadují v mládí růst v zástinu a na holině uhynou. Ujmou se převážně stromky pionýrského typu, které dokáží v tvrdých podmínkách na holině přežít. Tím se drasticky mění charakter celé populace - zkracuje se fyzický věk, snižuje se odolnost proti škůdcům, proměnlivost i adaptabilita ke změnám prostředí atd. Stromy vysázené na holinách bývají náchylné dříve podléhat škůdcům či větru nebo samy odumírají, někdy již v osmdesáti letech věku.
Z holin dočasně nebo trvale mizí lesní druhy rostlin a živočichů. Místo nich expandují invazní druhy otevřené krajiny - trávy a byliny -, které po umělém zalesnění znesnadňují návrat původních lesních druhů.
Půdní organismy, zejména někteří půdní živočichové, se na nově zalesněnou paseku nevrátí, protože jim k tomu schází migrační schopnosti.
2. Druhové složení
Většina porostů trpí nepřirozenou druhovou skladbou. Za přírodních podmínek by převážnou část českých lesů tvořily smíšené nebo listnaté porosty: nejčastějšími druhy stromů by byly duby a buky. Podíl smrku by činil pouze 11 % (MZe 2005) soustředěných v horských oblastech nebo v azonálních, mimořádně chladných biotopech středních poloh. Také v horách jsou původní většinou smíšené lesy: čisté smrčiny byly velmi vzácné. Dnes je však smrk zastoupen 53 % (MZe 2005).
V lesích převažují smrkové, borové a další monokultury, včetně listnatých - například topolových monokultur podél vodních toků v nížinách, místy i monokultur bukových. Problém přitom nadále pokračuje. Z nově vysázených stromků smrk tvoří 44 %! (MZe 2005). Zvlášť alarmující je masivní pěstování smrkových monokultur i ve velmi cenných oblastech listnatých lesů!, například na Křivoklátsku.
Monokulturní porosty jsou vůči jakékoliv disturbanci velmi nestabilní. Platí to především pro !smrk!: horskou dřevinu, která v nižších a středních polohách trpí nadměrným stresem. Stromy jsou proto náchylnější k onemocněním, napadení škůdci, výkyvům počasí či polomům.
Nepřirozené smrkové monokultury rovněž degradují lesní půdu. Rozklad jehličí totiž - na rozdíl od listů a dřeva - dává kyselou reakci, a tak acidifikuje půdu. Proto ačkoli došlo k omezení kyselého spadu z průmyslových emisí oxidu siřičitého a oxidů dusíku, smrkové monokultury nadále udržují půdy silně kyselé a se změněným chemickým složením. Způsobuje to několik faktorů: nepříznivý obsah živin v jehličí, pomalejší koloběh látek v půdě jehličnatého lesa, účinnější zachytávání síry a dusíku ze vzduchu jehlicemi ve srovnání s listy, horší rozklad jehličí, což dále snižuje množství živin v půdě, a slabší schopnost jehličnatých lesů zpracovat nadměrné množství dusíku v ovzduší. Rozklad jehličí je navíc zpomalen, vrstvy se hromadí a zhutňují lesní půdu.
Největší problémy přitom způsobuje pěstování smrku na nevhodných stanovištích. Smrk je horskou dřevinou s mělkým kořenovým systémem, je uvyklý na chlad a velké množství srážek. Jeho vysazování v nižších a středních polohách znamenalo vážné poškození těchto lesů. Smrk není na toto prostředí přizpůsoben, nemá dostatek vody, kterou neumí získat z hlubších vrstev půdy, chřadne a odumírá, protože snadno podléhá různým tzv. škůdcům. Tento stav se bude nadále zhoršovat, pokud dojde k předpokládané změně klimatu.
3. Věková a prostorová skladba
Lesy jsou nepřirozeně stejnověké, většinou je tvoří stejně staré stromy. Řada organismů vázaných například pouze na dutiny nebo některou vývojovou fázi lesa tak na desetiletí úplně zmizí. Lesy jsou prostorově unifikované, mizí pestrá mozaika, které za přirozených podmínek rozčleňují dopad světla. Stejně tak ve smrkových monokulturách chybí mozaika mikroprostředí půdního povrchu. To má vliv na mizení dalších specializovaných druhů, jež tuto pestrost biotopů vyžadují: typicky hmyzu nebo půdní fauny.
Stejnověké lesy jsou také mnohem náchylnější k poškození kalamitami. Například kůrovec napadá většinou jen starší smrky, takže pokud se přemnoží v různověkém smíšeném lese, uschnou pouze některé stromy. V porostu stejnověkém uhynou všechny.
4. Biologická diverzita a tlející dřevo
Z lesů se odváží prakticky veškerá dřevní hmota. Nezůstávají zde tedy žádné staré stromy ani mrtvé dřevo, ačkoli za přirozených podmínek by tu stály nebo ležely řádově desítky až nižší stovky kusů na hektar. Na mrtvé dřevo (stojící i ležící) je přitom vázáno téměř 40 % druhů!organismů, které se podílejí na biodiverzitě lesa - životně na něm závisí řada ptáků, hmyzu, hub, půdní fauny, mechů, lišejníků i dalších druhů. Chybí zde dutiny k hnízdění, není tu tlející dřevo, kde nacházejí úkryt a podmínky pro vývoj mnoho skupin bezobratlých živočichů a kde hledají potravu datli i jiní ptáci.
Pro les je důležité, aby v něm zůstávala část tzv. přestárlých stromů, také proto, že pod nimi jsou jiné formy humusu než pod stromy mladšími. Umožňují tak rozvoj vzácných, ale pro fungování lesa důležitých druhů půdní fauny. Po dvakrát až třikrát opakované těžbě bez ponechání starých stromů tyto druhy v ekosystému vyhynou a plochu již neosídlí.
Zároveň z lesa postupně ubývají důležité živiny. Přirozeně by se v lese hromadily a zajišťovaly výživu dřevin. Takto s dřevem masivně mizí a už se nevracejí. Bez rovnováhy mezi tím, kolik dřeva se z lesa odváží a kolik ponechá k zetlení, se postupně, obmýtí za obmýtím, vyčerpávají zásoby živin v půdách. Na kyselých matečných horninách během několika těžebních cyklů vzniká nedostatek vápníku, hořčíku či dalších živin, což se projevuje chřadnutím lesů.
5. Přemnožená zvěř
V lesích se udržují vysoké stavy spárkaté zvěře, zejména jelení a srnčí, kvůli velkému zájmu o jejich lov, potřebám a tradicím české myslivosti. Populace jsou v řadě regionů i několikanásobně početnější, než by odpovídalo přirozenému stavu a než kolik je les schopen uživit. Přemnožená zvěř okusem poškozuje zejména deficitní listnaté stromky a jedle; výrazně také snižuje druhovou rozmanitost bylinného a křovinného patra. Brání tak přirozené samoobnově lesa - tedy tomu, aby mladé stromky vyrostly samy ze semen starších stromů. Mladé uměle vysázené stromky se musí chránit oplocenkami, plastovými tubusy a dalšími prostředky, což vyžaduje značné ekonomické náklady a možnosti přirozené obnovy lesů velmi limituje. Mechanické ochrany stromků jsou navíc málo účinné. Přemnožená spárkatá zvěř je tak nyní klíčovou překážkou revitalizace našich lesů! i jejich uvedení do stavu blízkého přírodě.
6. Málo nedotčených míst
Téměř veškeré naše lesy byly v minulosti ekonomickou činností, především těžbou dřeva a zemědělskou exploatací, silně pozměněny. Proto v českých podmínkách chybí některé důležité informace o přírodním vývoji, které by umožnily zlepšit péči o hospodářské porosty.
Pro místa, jež byla činností člověka v minulosti málo narušena nebo která byla ponechána již dlouhou dobu bez zásahů, se vžilo neformální označení pralesy. Zbylo jich velmi málo a staly se pečlivě ochraňovanými místy, v některých případech téměř zatajovanými před pozorností veřejnosti. Boubínský, Žofínský či Trojmezenský prales, prales Mionší, Bílá Opava, Ranšpurk a několik dalších dnes patří mezi klenoty české přírody a důležité objekty vědeckého výzkumu.
Pro uchování všech potřebných informací o přirozeném stavu a novodobém vývoji lesů počet a rozloha "pralesů" zdaleka nedostačuje. K ponechání lesů přírodnímu vývoji by měl směřovat management národních parků a lesních rezervací. V praxi tomu tak většinou není, dokonce se v řadě z nich těží a odváží dřevo!Vymezení porostů bez hospodářských zásahů je důležité také pro zachování biologické diverzity.
Šumavské horské smrčiny a jejich výjimečnost
Jaká jsou ale vlastně ona specifika šumavských plání a tamních horských smrčin, které byly orkánem Kyrill a následnými kůrovcovými gradacemi tak zasaženy?
Problematika šumavských horských smrčin je detailně diskutována např. v těchto zdrojích:
http://www.infodatasys.cz/ (Ing. Matějka, CSc.)
http://www.npsumava.cz/cz/1241/sekce/obsah/ (vědecké sborníky NP Šumava)
http://www.npsumava.cz/cz/1205/856/clanek/casopis-sumava---archiv/ (časopis NP Šumava)
http://kbe.prf.jcu.cz/sites/default/files/Sumava/sumava-kniha-fin.pdf (Co vyprávějí šumavské smrčiny -Šantrůčková, Vrba et al. 2010)
http://www.infodatasys.cz/sumava/sumava2012_b.pdf (Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody -Kindlmann, Matějka, Doležal 2012)
1. Velké disturbance nejsou na Šumavě ničím novým
V minulosti docházelo na Šumavě k opakovaným velkoplošným disturbancím, větrným orkánům následovaným kůrovcovou gradací (viz níže - pylové analýzy Svobodová et al. 2001), na které jsou ale horské smrkové ekosystémy adaptovány (Matějka, Viewegh 2008) a umí se po ní intenzivně zmladit (Jonášová, Prach 2004, 2008). Na velkoplošné disturbance jsou vázány hlavně společenstva asociované se smrkem a určitým podílem jeho mrtvé dřevní hmoty, takže z těchto "velkých událostí" dokonce profitují významným nárůstem biodiverzity (Müller et al. 2008, 2009, 2010; Lehnert et al. 2013).
K těm nejznámější patří "klostermannovská" z r. 1867 a 1870, po které byly zalesňovány velké plochy umělou výsadbou (semena často pocházela z nevhodných lokalit tehdejšího Rakouska-Uherska).
2. Zánik smíšených lesů, nástup smrkových monokultur
Již od středověku klesá v šumavských lesích podíl buku a jedle. Jak stoupala poptávka po dřevní hmotě a její těžba, byl vybrán smrk jako ideální kandidát pro budoucí lesní hospodaření a tak jeho poměr v lesích neustále stoupal. Splňoval tehdejší klimatické nároky jako horská dřevina (kulminace malé doby ledové v 18. století) i nároky dřevozpracujícího průmyslu jako dřevina rychle se zmlazující, plastická s širokým využitím.
Tehdejší informace o biologii smrku a jeho slabinách byly neúplné (zejména pak o jeho monokulturách) nebo byly kvůli jeho glorifikaci tehdejším lesnictvím ignorovány.
A tak vznikaly po obnovních (v mýtním věku smrku nad 80 let) a nahodilých (po disturbancích) těžbách stále více homogenní a velkoplošnější smrkové monokultury.Většinu těchto monokultur vysázel v posledních 200 letech a ve snaze získat hodně dřeva sázel na husto. V současnosti je i na Šumavě příliš mnoho hustých zapojených lesů starších než 100 let, které jsou náchylné k jakémukoliv narušení.
Na Šumavě se tak dělo zejména v nižších polohách, kde se původně vyskytovaly smíšené (horské) lesy. V pásmu horských smrčin (zejména 8. LVS) docházelo k větším těžbám pouze výjimečně, a tak jsou tyto lesy v drtivé většině přirozené, vzniklé přirozeným zmlazením.
Tento historický vznik labilních smrkových monokultur vytvořil v šumavským pláních velmi nestabilní situaci, čímž bylo sneseno jakési "dračí vejce" pro budoucnost Šumavy.
3. Další oslabení acidifikací
V druhé polovině 20. století byly pak šumavské smrkové porosty silně oslabeny acidifikačními procesy iniciované znečištěním ovzduší a následnými kyselými dešti. Přestože bylo šumavské území zasaženo ve srovnání se zbytkem republiky jen částečně, měli tyto procesy "dominový efekt" na vitalitu a obranyschopnost smrku. Přestože byla po r. 1989 produkce depozic síry a dusíku v ovzduší razantně snížena, ekosystémy smrku zůstaly již oslabeny. Půdní společenstva a zejména prostředí šumavských ledovcových jezer se z acidifikačních vlivů vzpamatovávají dodnes.
Mechanismus působení kyselých dešťů
(převzato od Šantrůčková, Vrba et al. 2010)
a. Přímý vliv
Kyselé deště poškozují stromy buď přímo působením na listy a jehlice, nebo nepřímo poškozením půd. Dopadající kapky kyselého deště ulpívají na listech a jehlicích a narušují jejich povrch. Ty pak snáze vysychají a někdy zežloutnou a uschnou už během vegetační sezóny. Listnaté stromy listy každoročně obnovují. Jehlice na jehličnanech obvykle přetrvávají několik let a poškození se tak „sčítá“. U zasažených smrků jehlice opadávají dříve. Smrky pak mají méně ročníků jehlic a významně zmenšenou plochu (až o 20—40 %), kterou mohou přijímat oxid uhličitý. Takto radikálně bývaly však smrky poškozovány pouze ve vrcholném období kyselých dešťů.
b. Nepřímý vliv
Nepřímý vliv kyselých srážek prostřednictvím změn vlastností půdy je mnohem nebezpečnější a stále trvá. Je dlouhodobý a může přetrvávat ještě desítky, možná i stovky let poté, co deště přestanou být kyselé. Sírany a dusičnany jsou kyselé samy o sobě. Kyseliny uvolňují ionty vápníku, hořčíku a další minerální látky, které jsou normálně v půdě téměř nepohyblivé, protože jsou vázané na půdní částice. Vznikají tak rozpustné sloučeniny, které jsou odplavovány do povrchových nebo podzemních vod.
Půda je tedy ochuzována a dále okyselována až do té míry, že v ní nastane nedostatek zásaditých živin (vápník a hořčík) nezbytných pro rostliny. A protože už víme, že šumavské půdy jsou přirozeně kyselé a chudé na živiny, nepřekvapí nás, že důsledek kyselých dešťů byl v této oblasti mnohem horší než třeba v Polabí, kde jsou půdy na živiny přirozeně bohaté. Šumavské půdy ztratily významnou část i z toho mála živin, které původně měly. Po vyčerpání vápníku a hořčíku pokračuje okyselování půd ještě rychleji.
Dále se mění chování dalšího významného prvku, hliníku. Ten není živinou a v rozpustném stavu je pro organismy jedovatý. V půdě je ho hodně, je totiž třetím nejrozšířenějším prvkem v zemské kůře, ale nachází se obvykle v neškodných nerozpustných formách. Pokud se půda okyselí, vznikají rozpustné sloučeniny hliníku v koncentracích, které jsou nebezpečné pro rostliny a půdní organismy, stejně jako pro ryby a bezobratlé živočichy v povrchových vodách.
S negativním vlivem síry ve formě síranů je to jednoduché a jasné, ale obtížnější je vysvětlit negativní vliv dusičnanů.
Dusík je prvek pro rostliny nezbytný a dusičnany jsou jeho zdrojem v lese i na kukuřičném poli. Pole by bez hnojení dusíkatými hnojivy dalo mnohem menší úrodu; platí: čím více dusíku, tím větší úroda. Proč tedy v lese příliš dusičnanů vadí?
Lidská činnost produkuje totiž velká, nadbytečná množství dusíku, který pak skončí v půdě. Zpočátku měla zvýšená atmosférická depozice dusíku pro lesní ekosystém hnojivý účinek a podporovala růst vegetace, ale tentokrát je systém dusíkem přetížen.Začíná se tím měnit druhové složení lesního ekosystému - mizí druhy, které nadbytek dusíku nesnáší (např. některé druhy lišejníků).
Tento stav vrcholil v 70. a 80. letech 20. století, kdy v kyselých srážkách padalo příliš mnoho sloučenin dusíku, a to i v zimě, kdy rostliny živiny nepřijímají.Ničím už lesu neprospívají, pouze celým ekosystémem „protečou“. Došlo k tzv. saturaci dusíkem. Proto dusičnany odtékaly a dosud odtékají z půd do spodních vod, které tím významně znečišťují.
Prudký nárůst atmosférické depozice síry a dusíku trval na Šumavě zhruba do poloviny 80. let, kdy nastal postupný obrat. Přestože po roce 1990 prudce klesly depozice síry i dusíku, z lesních půd se stále, i když v podstatně menší míře, vyplavují sírany, které se v ní během předchozích desetiletí hromadily, ale i dusičnany a spolu s nimi i toxický hliník.
Návrat chemismu půd do stavu z počátku 20. století nelze očekávat po dobu minimálně dalších 50—100 let!
4. Vliv klimatické změny
Kůrovcovou gradaci spouští sled mnoha faktorů, které negativně ovlivňují populace smrku a naopak zesilují vliv kůrovce. Na straně jedné jsou to kombinované klimatické epizody sucha a tepla jako např. v 90. letech 20. století, r. 2003 a nedávno 2015 (Rebetez et al. 2006, Matějka 2011) a oslabené smrkové porosty na straně druhé.
Vliv klimatické změny (vyšší průměrná roční teplota a jarní sucha) na smrk je předurčená jeho původním výskytem a adaptací na chladné a vlhké horské podmínky (viz jeho nástup v malé době ledové).
Jeho mělký kořenový systém, sice dobře adaptovaný na získávání živin ve věčně zmrzlé půdě, se v aktuální klimatické epizodě stává jeho nevýhodou. Kvůli zvýšené toxicitě hliníku (viz výše) jako následek acidifikace půd se jeho mělké kořeny přesouvají do ještě vyšších vrstev půdy. Tím se ovšem roztáčí "bludný kruh". Takto mělké kořeny jsou pak více náchylné na prosychání a vyvrácení vichřicí.
Naopak kůrovec díky sušším a teplejším létům má delší vegetační sezónu a může absolvovat i několik generací. Navíc má teď díky silně stresovaným a oslabeným smrkovým porostům přímo "prostřený stůl".
Je jen otázkou času, kdy a jak rychle mu dnešní šumavské smrčiny podlehnou. Proto si je potřeba položit otázku, jestli za této pro smrk značně nevýhodné situace má vůbec smysl a vědecké opodstatnění dál proti kůrovci bojovat.
Z recentních vědeckých prací se ukazuje, že je to spíše boj s "větrnými mlýny", a že výhodnější by bylo se této situaci přizpůsobit vhodným managementem. Tedy nechat přírodní procesy (disturbance větrem a kůrovcem) probíhat na dostatečně velkých a kompaktních plochách (jádrové zóny - horské smrčiny - pasivní management) a v okolním pásmu nižších poloh(přípravné zóny - smrkové monokultury - aktivní management)pak zasahovat a bránit úniku kůrovce z jádrových zón do okolních lesů. Tím se také budou postupně nahrazovat labilní monokultury smrku smíšeným horským lesem, který v nižších polohách dříve rostl.
Zdroj:
http://kbe.prf.jcu.cz/sites/default/files/Sumava/sumava-kniha-fin.pdf (Co vyprávějí šumavské smrčiny -Šantrůčková, Vrba et al. 2010)
http://www.infodatasys.cz/sumava/sumava2012_b.pdf (Lesy Šumavy, lýkožrout a ochrana přírody -Kindlmann, Matějka, Doležal 2012)
.