Domů » Články » Vodní dílo Nové Mlýny » I. Ztracený luh pod Pálavou - Jarmila Kocourková

Slovo autora

Na soutoku tří řek – Dyje, Svratky a Jihlavy, pod bradly pálavských vápenců se nacházel učiněný ráj na zemi. Jeden z nejcennějších lužních biotopů střední Evropy se nacházel právě mezi Drnholcem a Novými Mlýny.

Toto unikátní území vzniklo vlastně až sekundárně po vykácení pramenných oblastí a povodí svých mateřských řek. Ty byly dříve krásné „matróny“, které se líně kroutily krajinou v tisíci meandrech. Odnášely s sebou úrodnou půdu až do své cílové nivní oblasti pod Pálavou, kde se každé jaro konalo drsné divadlo přírody. Řeky se tady často mohutně vylévaly z břehů a tvořily jakousi vnitrozemskou deltu se stovkami slepých meandrů, tůní a podmáčených luk. Řeky přišly časem o svou volnost a svobodu kvůli melioračnímu šílenství vystupňovaném během minulého režimu.

Dříve to byla tradice, kontinuita a staletími předávaná moudrost již od časů Lichtensteinů a Dietrichsteinů, kdy se lidé spíše přizpůsobovali přírodě než naopak. Důmyslný systém kanálů, hrázek a stavidel umožnil lidem v okolí podpálavské nivy tuto ohromnou sílu přírody využít, aniž by si zničili své životní prostředí, svůj domov.

Velkým předělem byl konec druhé světové války, po jejímž skončení bylo odsunuto téměř veškeré původní obyvatelstvo, které bylo téměř výhradně německého původu (snad kromě Šakvic).

Tradice tak byly opuštěny, kontinuita zpřetrhána a staletý vztah k půdě ztracen. Diktát socialistického materialismu a poblouzněný hlas lidu vedly k nevratným a často brutálním zásahům do nejcennějších koutů naší krajiny a přírody jako se to stalo i v nivě pod Pálavou. Pro zplundrovanou zemědělskou půdu a zničenou krajinu, téměř již bez retenční schopnosti, se hledala vskutku megalomanská, destruktivní a přetechnizovaná řešení.

Velmi typická pro tehdejší dobu byla i utopistická až absurdní očekávání - zabránění povodní a zavlažování zemědělské půdy od jižní Moravy až po jihozápadní Slovensko. Absurdní bylo, že obě vytyčené hlavní funkce plánovaných nádrží měly napravit to, co režim přímo způsobil nebo alespoň výrazně prohloubil. Ve skutečnosti se místo nápravy situace ještě zhoršila. Mnohem horší ale bylo, že zaniklo ojedinělé přírodní území s vysokou biodiverzitou s přízvyskem „moravská Amazonie“ a s nadregionálním významem nevyčíslitelné hodnoty. Za oběť tzv. nádržím padlo přes 1000 ha rozmanitého lužního pralesa a mozaikovité lužní krajiny, která svou pestrostí, rostlinnou a živočišnou bohatostí a v neposlední řadě svou esteticko-krajinnou souhrou neměla ve střední Evropě obdoby.

To vše vinou lidské krátkozrakosti, zpupnosti a kořistnického přístupu ke krajině, která bohužel přetrvává dodnes.

Co bylo zatopeno...

https://is.muni.cz/th/123952/prif_m/5685747/

VZPOMÍNKY OSOBNOSTÍ

Ing. arch. Jarmila Kocourková - architektka se zaměřením na územní plánování a životní prostředí, ekoložka, fotografka

Při vzpomínání na zmizelou podpálavskou krajinu nelze nevzpomenout na paní Ing. arch. Kocourkovou.

Tato dáma se v podstatě celý život zabývala životním prostředím z pohledu architekta a územního plánování. Svým ekologickým myšlením a přístupem se stala při výstavbě Novomlýnských nádrží jakýmsi přirozeným protipólem v kontrastu s čistě technokraticky orientovanou vodohospodářskou frontou. Své názory se v té době nebála veřejně prezentovat, kvůli čemuž se nakonec sama dostala do problémů (po výstavě "Krajina budoucnosti", která poukazovala na megalománii plánovaných nádrží, se musela zodpovídat kádrovákům v tehdejším Hydroprojektu).

Jako autorka tzv. diafonů (promítání diapozitivů se slovem a hudbou) se "V tom luhu pod Pálavou" bolestivě loučila s podpálavskou krajinou, jako by někdo opouštěl svoji životní lásku.

Ještě před počátkem výstavby největší a nejvíce devastující dolní zdrže dokázala krajině-esteticky na fotografický film zachytit ty nejkrásnější fragmenty z tohoto přírodního ráje. Ať už se jednalo o Strachotínský luh, soutok Dyje se Svratkou nebo tehdy snad nejvíce fotografovaný ornitologický zázrak - Pansee. Vždy šlo o unikátní historické svědectví mizející lužní krajiny před potopou.

Vydejme se teď spolu s autorkou na krátký výlet zpátky v čase, kdy se ještě na soutoku tří řek pod Pálavou nacházel opravdový lužní ráj, kdy v zaplavených vrbinách u Strachotína vyváděly divoké husy své mladé, kdy se při jarní záplavě dalo na pramici doplout od Mariánských jezer až k Pavlovskému luhu, a kdy ještě nezaplavená řeka Dyje volně meandrovala svým údolím pod bradly pálavských vápenců.

Předejme teď slovo paní architektce...

Jihomoravský luh malovali jen dva malíři, Trojan a Vojtek. Jejich téměř pohádkově laděné obrazy byly pravdivou zprávou o kráse luhu. Přesto u většiny lidí neprobudily zájem o krajinu, která stála modelem. A to tím spíše, že modelem nebyla pohodlná bukolická krajina, ale prakrajina střežená mraky komárů a obehnaná hradbami kopřiv, v níž nevedou cesty, a pokud vedou, končívají často na houpavé půdě dosud nevyschlého bahna. Nevědomost o zvláštní kráse luhu má své kladné stránky. Hnízdící ptáci neruší rekreanti, ba dokonce ani turisté, snahy po hospodářském využívání nedošly dál než první traktor zabořený do zbahnělé půdy. Do této krajiny nelze vyvést smetí, poněvadž nákladní auto by zapadlo, a nemá smyslu v ní postavit plot, protože by většinu času odděloval jen vodu vpravo od vody vlevo, nebo nanejvýš hnízdo volavky od hnízda čápa.

Nevědomost o zvláštním kouzlu luhu má ovšem i své záporné stránky: výstavba posledního stupně Novomlýnské nádrže, o jejímž zahájení bylo právě rozhodnuto, zanechává většinu naší veřejnosti neznepokojenou, poněvadž veřejnost neví, jak velké přírodní hodnoty v tom prostoru ztrácí.

1950 - Dyje obtékající Mušov

1969 - Soutok Dyje se Svratkou

1972 - Lužní les pod dolní nádrží

Ale to není námětem těchto řádků. Jejich námětem je rozloučení. Vody této nádrže zaplaví jednu z nejkrásnějších krajin, jaké u nás máme. Krajinu vzácného skupenství vod a vápencového bradla Pálavy, kde v jednom záběru lze dalekohledem spatřit volavku lovící na břehu a kvetoucí mahalebku na svahu kopců. Rozhodli jsem se zaplavit toto území, namísto vybudovat v něm na pilotách stezky, kudy by lidé mohli procházet stejně pozorně, jako se procházejí po červených běhounech bohatých zámků. A při této procházce, poslušni hlasu průvodce, hledět tu vpravo, tu vlevo na obrazy Pálavy v stříbřitých rámech vrb, na benátská zrcadla vod, jednou nehybných, jindy rozvlněných pádem vymrštěné rybky, na zbroj kosatců a orobinců a gobelíny leknínů.

A tak krajino, která nebudeš, na rozdíl od Slavíčkovy Vysočiny, nezůstaneš v paměti malířských pláten, ale v pomíjivé paměti lidí, kteří tě znali. A oni budou jen těžko hledat slova, aby jednou vylíčili, jak se kolébaly lekníny, když je tiše míjela pramice odstrkovaná ráhnem, jak se shlíželo rákosí v zrcadle vod, ne hůř než ve slavné Camargue, jak vyzváněly zvonky letních bledulí, jak se pralesní řeka Dyje sunula luhem rychle a tiše jako překvapený had, jak tajemným šerem lužního lesa propadávaly korálky jasného světla, jak nehybně stál vzduch nasycený vlhkem a sním hmatatelná vůně černých bezů a starodávně domácí vůně popenců.

V tom luhu pod Pálavou.

1970 - Pansee

Po dlouhé době, možná po sto a více letech ospalého ticha, přijde den, kdy nějaký člověk zmoci úřadu nebo z vnuknutí vlastního srdce otočí mechanismem stavidel propustí. Pod hrází to zavíří bahnem a někde uprostřed nádrže se objeví staré koryto řeky. Dyje se rozpomene, vyhledá pilíře mušovského mostu – tam se kdysi vyhřívala před vstupem do přítmí luhu – a odtud si to zamíří k patě Děviček.

Teprve potom, poslušna zděděných zvyků, zkusí několik meandrů, aby se ptáci jednou mohli vrátit na zrcadla tůní. To už na místech maličko vyvýšených bude vítr obracet stříbro vrbového listí a pionýr topol zavěsí chomáčky vaty na kdejaké stéblo. Šumění listí přivábí zjara prvního ptáka. Pták si vše prohlédne z výšky a zase odletí. Také klín husí na říjnovém nebi trochu zpomalí, ale pak znovu nabere rychlost k původnímu cíli. Vítr uspaný jednotvárným šelestěním rákosí se vtom okamžiku zvedne a začne provětrávat vzduch nad schnoucím bahnem.

1969 - Podkovy

1970 - Podkovy

Někdo si vzpomene, že kdysi četl ódu na louky od paní doktorky Rychnovské. Jiný zase najde fotografii pasoucích se stád dobytka u Nových Mlýnů. Pár roků přejde a v denním tisku se objeví obrázek plovoucího bagru, jak modeluje dyjské břehy. To už v Zetoru budou vymýšlet sekačku lehkou jak dech, aby se neprobořila do luk ještě měkkých po zátopě. Vítr se zeptá paměti kraje, kde by sehnal semínka osvědčených trav. A kdyby jen trav. Pro okraje odvodňovacích struh bude třeba omanů, také kosatce a kypreje, na půdu v luhu pak koberce popenců, aby kroky první srnky zavoněly jak mámina bramboračka. Vranovický luh se všechny ty noviny doslechne a pošle na místo pár žaludů z proslavených slavoňáků. To už se husa včele letícího klínu rozhodne sestoupit k zemi přivábena křikem racků. Večer bude slyšet žáby, které konečně přiskákaly z vysychajících zahrází, aby zjistily, že je to dobré.

Pálava, ze samé radosti, že naolejovaným rekreantům už odzvonilo, si vzpomene na semínka tařic uložených v nedostupné škvíře a ptáci budou obětavě přinášet dříny, šípky a trnky, aby zhoustly porosty mezí, které soukromníci zase vybudují mezi svými vinicemi a poli.

1970 - Pansee

1972 - Strachotínský luh

Zvláštní světlo vycházející z jasné rozlehlosti luk bude zase stát nad krajinou. Tehdy významný ornitolog z enté generace vnuků pana doktora Hudce požádá o povolení vstupu do bývalé nádrže vodního díla Nové Mlýny, aby v ní mohl okroužkovat a spočítat všechny ptáky. Než sestoupí do zánovního luhu, projde se kousek po hrázi alejí dubů, zrovna takových, jaké kdysi stávaly na hrázi Strachotínského rybníka. Ptáků budou tisíce. Husy opět zahnízdí na vrbách, zase hlavatých, protože Strachotínští budou podnikat v proutěném zboží. Také botanici přijdou, aby zjistili, že všechno už je v pořádku.

Pak přijde básník, v jehož rodině se traduje zkazka o tom, jak dávná prabába s přáteli vyrývala letní bledule, aby je zachránila před zátopou a vysadila na břehy Křivého jezera. I zaposlouchá se básník, jestli v mnohohlasém chóru luhu neuslyší odněkud jejich zvonění jako doklad, že se vrátily. Marně. Vezme tedy rýč a vypraví se ke Křivému jezeru, aby jich pár přesadil zpátky.

Tím se jednou snad provždy uzavře bludný kruh, kterým luh pod Pálavou musel projít kvůli lidské hlouposti. Ale ten bod v čase, kdy se oba jeho konce spojí, už nedohlédnem. Nikdo z nás ho nedohlédne.