„Jest ostatně věcí přirozenou, že všude tam, kde zájmy lidské střetnou se s přírodními, krása hyne. Les ustupuje polím, příbytky opeřenců domovům tvorů na pevných nohách a skály v štěrk mění svou tvářnost; co však nejnerozumnějším činem lidským zůstává, je zasahování do vlastní činnosti přírodní tam, kde živelná dění, málo posud a částečně jen člověkem ovládaná, samy prospěšný na konec stav zemi vytvářejí, třeba s počátku působení jich zhoubným býti se zdálo.“

Josef Váchal (1884-1969) – umělec, filosof, ekolog

Šumavská horská smrčina - umírající?

O vývoji horským smrkových lesů, které tvoří jeden z hlavních pilířů první zóny NPŠ, se již vedlo hodně diskuzí, hádek a polemik. Tamní horská smrčina je kvůli kůrovci tradičním jablkem sváru mezi dvěma názorově protichůdnými skupinami.

Na straně jedné, přírodovědci a ekologové, kteří v polohách horského smrkového lesa prosazují pasivní management s proběhnutím přírodních procesů. Tento přístup se dnes na základě aktuálních vědeckých poznatků jeví jako jediný správný.

Na straně druhé takřka ideologický protipól – lesníci, hlavně staršía konzervativnějšíkolegové. Prismatem klasické lesnické školy je pak podmiňován "boj s broukem" jako v hospodářském lese. Tímto "know-how" se pak zastřešují politicko-podnikatelské zájmové skupiny s nějakou vazbou k šumavskému regionu.

Mediálně je často vytvářena iluze, že jde o dosud nevyřešený problém mezi stejně početnými a zainteresovanými skupinami akademiků - přírodovědci vs lesníci.

Pro objektivnější představu o obou zainteresovaných skupinách:

Přírodovědno-ekologický pohled:

• Stínová vědecká rada NPŠ
• Centrum pro výzkum biodiverzity (celkem 115 vědců)
• Centrum výzkumu globální změny AVČR
• Komise pro životní prostředí AVČR
• Biologické centrum AVČR
• Entomologický ústav AVČR
• Botanický ústav AVČR
• Ústav živočišné fyziologie a genetiky AVČR
• Ústav biologie obratlovců AVČR
• Karlova univerzita
• Masarykova univerzita
• Jihočeská univerzita
• Fakulta přírodovědně humanitní a pedagogická Technické univerzity v Liberci
• Muzeum přírody Český ráj
• Daphne ČR - Institut aplikované ekologie
• Česká společnost pro ekologii
• Česká limnologická společnost
• Česká společnost ornitologická
• Podpora evropského kongresu biologické ochrany přírody (1200 členů)

http://www.sumava-kurovec.cz/

Lesnicko-ekonomický pohled:

• Fakulta lesnická a dřevařská České zemědělské univerzity v Praze
• Lesnický odbor České akademie zemědělských věd
• Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VULHM) v Opočně
• "Lesnická expertní skupina" pro Jihočeský a Plzeňský kraj (zadání J. Stráským v r. 2009)
• Sdružení vlastníků obecných a soukromých lesů ČR (SVOL)
• Komunita pro duchovní rozvoj v Čkyni
• Institut V. Klause

http://www.sumava21.cz/docs/09-08-11_Expertni_zprava.pdf

http://www.sumava21.cz/docs/2010-04-13_prohlaseni_Kostelec.pdf

http://www.czechtravelpress.cz/index.php/tiskove-zpravy/244-prohlaeni-vdc-fakulty-lesnicke-a-devaske-zu-v-praze-k-situaci-v-np-umav.html

V první řadě si musíme položit otázku, zda je národní park běžný hospodářský les, a zda s ním má být obdobně nakládáno. Jestli v něm má mít hlavní slovo ochrana přírody nebo pěstování lesa s cílem maximalizace zisku.

PRIMÁRNÍM CÍLEM národního parku (podle kategorie II. IUCN) je ochrana přírodních procesů a biodiverzity, a NE chránění smrku nebo smrkových monokultur!

https://www.iucn.org/theme/protected-areas/about/protected-areas-categories/category-ii-national-park

Národní park má tedy svoje podmínky (ne)hospodaření, svůj specifický management, který by měl být založen na aktuálních vědeckých znalostech (science - evidence based data). Objektivní vědecké poznatky by měli přinášet především vědečtí odborníci na biodiverzitu a přírodní procesy, o které jde v NP především.

Kdo je tím odborníkem a jak se vůbec pozná vědecká odbornost, je "jádro pudla" všech nekonečných "akademických" debat o NPŠ.

Podle jakých kritérií se dnes dá objektivně kvantifikovat vědecká kvalifikace?

Oproti sbírání všech možných vědeckých titulů, jak tomu bylo za minulého režimu (podle sovětského vzoru CSc. a DrSc.), je dnes už mezinárodně sjednocený systém vědeckých doktorských titulů po celém světě (Ph.D.).

V současnosti je jako nejobjektivnější vědecký ukazatel uznáván tzv. citační index (Web of Science). Tento systém samozřejmě také není ideální a má své nevýhody, ale nic objektivnějšího v současné scientometrii neexistuje.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Cita%C4%8Dn%C3%AD_index

Jako zajímavé se pak jeví srovnání obou akademických skupin. Bez zajímavosti není ani jejich věkové porovnání.

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/petr-vorisek-o-sumave-trochu-jinak-aneb-neni-vedec-jako-vedec

Drsný život šumavských smrčin

Horský smrkový les prodělává v posledních desetiletích dramatické změny, které ale v delším časovém měřítku nejsou ničím ojedinělým. V minulé kapitole jsou objasněny důvody, proč je šumavský smrk v tak špatné kondici, a proč je i nadále stresován.

K pochopení aktuální situace na Šumavě je třeba znát specifika tohoto tzv. boreálního (jehličnatý, severský) ekosystému a jeho odlišnosti ve srovnání s tzv. temperátním (opadavý, mírného pásu) typem lesa.

Z této problematiky pak i vyplývá evoluční koexistence smrku a kůrovce.

Jaký je přirozený výskyt smrku?

Přirozeně převládající dřevinou je pouze v horách, ve vyšších polohách v zóně pod horní hranicí lesa, kde vytváří porosty, kterým říkáme horské smrčiny. Dominuje v nich smrk ztepilý (s minimální příměsí jeřábu ptačího a javoru klenu). Na Šumavě najdeme smrčiny ve vrcholových polohách nejvyšších hřbetů (1150 - 1250 m).

Zároveň je najdeme i v nižších polohách, v drsných klimatických podmínkách šumavských plání a v údolích, kde jsou vlhké, podmáčené a rašelinné půdy, proto tzv. podmáčené smrčiny. Ostatní dřeviny nemohou smrku na těchto půdách konkurovat, protože nesnáší nedostatek kyslíku v zamokřených půdách.

Tyto horské smrkové, téměř homogenní (neplést s hospodářskou monokulturou!) porosty jsou z drtivé většiny přirozeného původu (málo ovlivněné člověkem), což se zde neefektivními zásahy a umělou obnovou by mělo být základním předpokladem pro pasivní management.

Na pásmo horských smrčin dříve navazovaly (dnes ještě např. v NPBW) v nižších nadmořských výškách (850 - 1150 m) horské smíšené lesy s tzv. hercynskou směsí (buk lesní, jedle bělokorá a níže ubývající smrk ztepilý) a příměsí javoru klenu.

Dnes se ale v nižších polohách vyskytují častěji nepřirozené a velmi labilní smrkové monokultury. Proto by měl právě v těchto místech probíhat aktivní management s postupnou přestavbou porostů směrem od smrkových monokultur ke smíšenému lesu. To by vlastně i vytvořilo jakýsi přirozený "pufrační pás" (s minimálním zastoupením smrku), který by bránil průniku kůrovce z horských smrčin dolů do nížin a mimo NP do hospodářských lesů.

Aktuální situace je v době probíhající klimatické změny velmi dynamická. Hranice nadmořské výšky odráží současné klimatické podmínky není dlouhodobě neměnná. V době tzv. malé doby ledové (15.—19. stol.), kdy byly teploty nižší než dnes, byla tato hranice níže. V současnosti se postupně otepluje a lze tedy předpokládat posun hranice horských smrčin výše.

Podobnost s hospodářskou monokulturou?

Na první pohled se přirozené smrčiny podobají těm hospodářským jen zdánlivě. Veškerá podobnost končí u faktu, že smrk je dominantou obou ekosystémů. Rozdíly v druhové rozmanitosti, struktuře a fungování obou typů ekosystémů jsou naprosto zásadní.

Chceme-li porozumět vývoji horských smrčin, nemůžeme se zaměřit jen na samotné stromy. Musíme také věnovat pozornost tomu, co a jak roste v podrostu a jaké jsou půdní a klimatické podmínky.

Musíme se prostě zajímat o celý ekosystém!

Dominance smrku v horských polohách

Chladné a vlhké podnebí jsou spolu s extrémními půdními podmínkami (kyselé a mělké nebo podmáčené půdy) hlavní faktory, které podmiňují výskyt horských smrčin ve střední Evropě. Tyto podmínky nejsou ale pro smrk a jeho růst nijak extra výhodné. Je to spíš opačně. Podmínky prostředí jsou totiž pro OSTATNÍ dřeviny natolik nepříznivé, že jim jejich růst znemožňují. Smrk je tak jediný druh natolik odolný, že je ještě schopný obsadit tyto extrémní stanoviště.

Zejména v klimaticky extrémních polohách Šumavy rozhodně nepanují podmínky, v nichž by se smrky vyvíjely optimálně — jejich vývoj je zde mnohem pomalejší než na jiných, méně drsných lokalitách. V těchto místech (např. Židovský les, Trojmezenský prales, Modravské pláně nebo bavorský Rachel a Lusen aj.) dosahuje smrk mnohem menšího vzrůstu a často roste velmi pomalu a pokrouceně.

Často se říká, že šumavské smrky "klamou tělem". Na první pohled bychom jim přisoudili mnohem nižší věk než ve skutečnosti je (viz dendrochronologické analýzy Janda et al. 2010).

http://www.npsumava.cz/gallery/10/3085-sg16_1_jandaetal.pdf

Rozmnožování je obvykle kritickou fází vývoje jedince, která rozhoduje o úspěšnosti, či neúspěšnosti druhu přežívat při daných podmínkách.

V horských polohách Šumavy jsou klimaticky choulostivější dřeviny (např. buk lesní) oproti smrku znevýhodněni. Mohou být v extrémně chladném jaru postiženy mrazem už ve fázi rašení. Časté pozdní mrazíky ničí nejen rašící listy, ale také květy, ze kterých se pak nevyvíjejí semena. Další kritická fáze přichází po vyklíčení semen, pokud vyklíčí v místech nevhodných pro růst semenáčků. Mnoho semenáčků odumře kvůli nepříznivým podmínkám, jako je nedostatek světla v dospělém lese, nedostatek vláhy, dlouhotrvající sněhová pokrývka nebo plísňové choroby. Velkou výhodou smrku pro přežívání v drsných podmínkách je schopnost jeho semenáčků přežívat nepříznivé podmínky prostředí.

Klimaxová nebo pionýrská dřevina?

Smrk je, v porovnání například s bukem, dále zvýhodněn možností relativně rychlého růstu v mládí.

Dokonce svým chováním může připomínat krátkověké pionýrské dřeviny (r - stratég). Nespornou výhodou smrku je pak jeho obrovský reprodukční potenciál. Semenáčky smrku mají schopnost masově vyklíčit na všech příhodných podkladech v podrostu (holé půdě, tlejícím dřevu, starém pařezu či polštářích mechu). Bezprostředně po úspěšném semenném roce se v podrostu horských smrčin často vyskytují desetitisíce smrkových semenáčků na hektar. Velká většina jich v několika málo následujících letech přirozeně odumírá, takže starších semenáčků v porostu zůstává „pouze“ několik tisíc na hektar.

Malé smrčky mohou přežívat v zástinu dospělého lesa mnoho let až desetiletí, a to téměř bez přírůstů. Tím vytváří tzv. skrytou rezervu. Teprve po rozvolnění stromového patra, kdy do lesa pronikne světlo, pokračují v růstu. Smrk může obnovit svůj růst ještě po desítkách let. Mnohé stromy mají v důsledku pomalého počátečního růstu v zástinu velmi husté letokruhy. Potom má smrk vlastnosti spíše klimaxového dlouhověkého společenstva (K - stratég).

Smrk se tedy umí „přepínat“ mezi oběma růstovými typy (tzv. genotypový posun) a chovat se v závislosti na podmínkách prostředí velmi plasticky.

http://www.fao.org/docrep/005/y4593e/y4593e09.htm

Klíčový význam mrtvého dřeva v horské smrčině

Semenáčky smrku klíčí a nejúspěšněji přežívají na tlejících padlých kmenech a kolem pat odumřelých stromů, kde nejrychleji odtává sněhová pokrývka. Navíc tímto způsobem uniknou vytrvalé konkurenci trav a dokážou se zmladit. V předjaří se dřevo rychleji prohřívá, lépe drží vlhkost a stromky zde nepodléhají konkurenci trav, které by je dokázaly zcela udusit. V neposlední řadě tlející dřevo a kůra postupně uvolňují potřebné živiny. Častým svědectvím této přirozené obnovy horských smrčin ve vrcholových partiích Šumavy jsou dospělé smrky rostoucí v kruhových shlucích (agregátech) nebo v jedné přímce (tzv. zmlazení na kmeni), někdy s chůdovitými kořeny jako pozůstatkem po postupně zetlelém kmeni.

Zmlazení na kmeni (http://sumava.tadytoje.cz/)

Shluky kolem odumřelých jedinců (http://ziva.avcr.cz/2013-5/prirodni-disturbance-klicovy-faktor-obnovy-horskych-smrcin.html)

Chůdové kořeny (http://itras.cz/boubinsky-prales/galerie/10895/)

Navíc se v horské smrčině uplatňuje zajímavý fenomén - rozmnožování na velké vzdálenosti, kdy je na konci zimy silná sněhová pokrývka uhlazená větrem. Uschlé „pahýly“ smrku se začnou nahřívat prvním jarním sluncem a fungují jako tepelný akumulátor. Sníh kolem pat mrtvých stromů začne odtávat, až se vytvoří jakýsi „trychtýř“ dosahující ke kořenům odumřelých jedinců. Právě ve stejném čase vypadávají tisíce semen na návětrné straně hory a vítr je „žene“ po uhlazené sněhové pokrývce až zapadnou do zmiňovaných „trychtýřů“ a vyrostou pak na mrtvém dřevě svých předchůdců.

Schirmer, R.; Konnert, M. (2001): Studie zur Samenausbreitung der Hochlagenfichte in durch Borkenkäfer geschädigten Altbeständen des Nationalparks Bayer. Wald; Projektbericht des Amts für forstliche Saat- und Pflanzenzucht, Teisendorf, 24 S.

V horských polohách jsou půdy chudé; význam tlejících kmenů tedy narůstá s nadmořskou výškou, protože rostliny jsou více závislé na živinách, které z odumřelých stromů uvolní houby a bakterie. Zbytek rostlinné biomasy přeměňují půdní organismy na humus, z něhož se pomalým rozkladem postupně uvolňují další živiny. Tlející dřevo je také významným zdrojem vláhy a poskytuje semenáčkům, v porovnání s povrchem půdy, kde je často hustá vegetace znemožňující odrůstání malých stromků, výhodu. Biomasa rostlin z podrostu nemůže nahradit tlející dřevo, neboť tvoří jen několik procent biomasy v ekosystému.

Odstraňování kmenů obecně způsobuje jeho ochuzování o živiny, zejména o vápník a hořčík, bez kterých rostliny nemohou žít. Je to úplně stejný princip jako na poli. S úrodou se odvezou živiny a pokud by se nedoplňovaly, po několika sklizních se půda vyčerpá a úroda klesne. V případě lesa je tento proces jen pomalejší. Sklizeň není každoroční, ale jednou za sto let. Půda se proto nevyčerpá po několika letech, ale po několika staletích. Postupné uvolňování živin při rozkladu nelze nahradit hnojením.

Tlející dřevo a organická hmota v půdě jsou nejen zdrojem živin, ale plní i ochrannou funkci. Chrání půdu před vysycháním a přehříváním. Po dešti absorbují vodu a uchovávají ji pro kořeny a půdní organismy.

Pro biodiverzitu horských smrčin má nezastupitelnou funkci dostatečné množství tlejícího dřeva.

Tlející dřevo je, ať již ve formě ležících kmenů nebo ve formě suchých stromů, také důležitým domovem pro různé druhy ptáků, hmyzu nebo dřevokazných hub. Podle různých studií je přibližně 30 % všech organismů žijících v evropských lesích nějakým způsobem vázáno právě na přítomnost ležících kmenů nebo stojících souší.

Tlející dřevo může sloužit jako zdroj potravy, jako dočasný úkryt nebo jako místo pro výstavbu hnízda. Některé kmeny jsou zastíněné, některé naopak osluněné. To způsobuje, že se rozkládají různou rychlostí, a mají tak různé vlastnosti. Tato mozaikovitá různorodost přispívá k druhové rozmanitosti těch, kteří mrtvé kmeny osídlují. Různé druhy hmyzu potřebují pro svoji existenci tlející dřevo různých vlastností. Někteří brouci se vyvíjejí ve zlámaných osluněných souších, zatímco jiní potřebují zastíněný vlhký ležící kmen prorostlý houbovými vlákny. Podobně to může být například u ptáků. Někteří ptáci vytvářejí dutiny v stojících souších, zatímco jiní hnízdí ve změti vyvrácených kmenů.

Z tohoto důvodu v hospodářských lesích, kde je zcela pozměněn přirozený chod a režim narušení lesního ekosystému, většinu původních druhů rostlin a živočichů nenajdeme. Hospodářský les, kde stojí jen zelené stromy budící zdání zdravého ekosystému, dávno přestal být domovem pro mnohé původní druhy.

Burkhard et al. 2014

Achillova pata smrku

Architektura kořenového systému smrku bývala jeho další výhodou. V horách přirozeně převládají především mělké a často velmi kamenité půdy. Mělký kořenový systému smrku, který se rozrůstá především do stran a ne do hloubky, býval pro tento typ půdy vhodným přizpůsobením. Když ale přijde silný vítr, je tento mělký kořenový systém spíše nevýhodou. Smrk je náchylný k vývratům a navíc kvůli povrchovému kořenovému systému trpí často nedostatkem vláhy.

Pro výživu smrku v mělkých, kyselých a živinami chudých půdách má velký význam úzké soužití kořenů smrku s houbami (tzv. mykorhiza). Mykorhizní houby smrku zpřístupňují nedostatkové živiny, především půdní fosfor výměnou za cukry, které rostliny tvoří při fotosyntéze a posílají do kořenového systému. V našich končinách by lesy bez mykorhizních hub neměly šanci úspěšně růst. Mykorhiza, která je zásadním faktorem pro úspěšný vývoj semenáčků, potřebuje pro svůj rozvoj kromě živých kořenů i neporušenou půdu. Zachování přirozeného vrstvení půdy s převahou organické hmoty v nejsvrchnější části je důležité i pro drobné půdní bezobratlé živočichy, kteří se vlákny hub živí a na svých tělech je roznášejí.

Zdroj:

http://kbe.prf.jcu.cz/sites/default/files/Sumava/sumava-kniha-fin.pdf (Co vyprávějí šumavské smrčiny -Šantrůčková, Vrba et al. 2010)

Klimaticky podmíněné lesní vegetační stupně

Nadmořská výška je jedním z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících strukturu a funkci ekosystémů a jejich společenstev. Její vliv se neprojevuje přímo, ale prostřednictvím gradientu klimatického, zvláště teplotního.

Teplotní gradient je v lesích zřetelný jako výšková zonace, která je českou typologickou školou popisována v termínech lesních vegetačních stupňů (LVS). Kindlmann et al. (2012) popisují nový model výpočtu průměrných teplot vzduchu s použitím digitálního modelu terénu.

Teplotní model se stal podkladem pro sestavení modelu klimaticky podmíněných lesních vegetačních stupňů. S jeho pomocí byly na Šumavě jednak vymezeny oblasti klimaxových smrčin (7. a 8. LVS), jednak bylo odhadnuto přirozené zastoupení smrku v lesích. Výsledky modelu by se měly stát základním podkladem pro hospodaření v lesích i pro diferenciaci opatření v ochraně přírody. Kindlmann et al. (2012) dále uvádí, že na Šumavě se disturbance porostů následkem silných větrů a přemnožení podkorního hmyzu opakovaly pravidelně, o čemž svědčí i záznamy v pylových profilech rašelin (Svobodová et al. 2001) a dendrochronologických analýz (Čada et al. 2016). Tyto opakované disturbance měly vliv na zvýšení přirozeného zastoupení smrku v přirozených lesích. Na základě tohoto modelu byly stanoveny plochy odpovídající klimaticky podmíněným lesním vegetačním stupňům Šumavy.

http://www.infodatasys.cz/public/model_lvs_cr_2012.pdf

Existuje na Šumavě 9. LVS?

Pouze čtyři oblasti 8. LVS mají v NPŠ rozlohu větší než 1000 ha. Dále na Šumavě nacházíme řadu menších lokalit odpovídajících tomuto stupni, ale jejich rozloha je tak malá, že neumožňuje vytvoření ekosystému smrčiny v 8. LVS se všemi jeho typickými znaky.

Na základě zhodnocení výskytu tzv. alpinské hranice lesa (mezi 8. a 9. LVS)v Krkonoších byla stanovena odpovídající průměrná teplota vzduchu v období klimatického normálu na maximálně 2,5 °C.

Takové teploty se na Šumavě vyskytují pouze na velmi omezených plochách, a to vždy na severních svazích nejvyšších vrcholků. Nejrozsáhlejší taková lokalita se nachází na severním svahu Grosser Arber (1456 m n. m.) v Německu. K ní nejblíže leží česká lokalita na svahu Jezerní hory na hraně karu Černého jezera. Další dvě plochy nacházíme opět v Německu na svazích Grosser Rachel (1453 m n. m.) a Kleiner Rachel (1399 m n. m.). Další dvě lokality v České republice (severní svahy Blatného vrchu, 1367 m n. m., a Boubína, 1362 m n. m.) jsou příliš malé na to, aby zde mohlo být vyvinuto bezlesí. To je důvod, proč na Šumavě vlastně alpinské bezlesí, respektive subalpinský stupeň nenalézáme.

Nicméně řada smrkových ekosystémů má přirozenou strukturu odpovídající blízkosti alpinské hranice lesa – porosty jsou přirozeně řídké, stromy jsou zavětveny nízko, často až k zemi, jejich vzrůst je nízký, druhová struktura společenstev odpovídá společenstvům v alpinském ekotonu lesa. Nelze se tedy divit, když v těchto podmínkách sukcese smrku po jeho vykácení (a odvozu dřeva) probíhá velmi pozvolna, jak je to vidět v oblasti Medvědí hory na Modravsku (Matějka, 2011c).

Pásmo horských smrčin

V transektu na Plechém byla objevena řada zákonitostí popisujících změny související s nadmořskou výškou v rozmezí 6. až 8. lesního vegetačního stupně. Jako zásadní se ukázala hranice 7. a 8. LVS, kde lze nalézt poměrně ostré rozdíly jak v půdním prostředí, tak ve struktuře a funkci sledovaných společenstev (Matějka a Starý, 2009; Lepšová a Matějka, 2010; Matějka, 2011a).

Tato hranice by měla mít zřejmě i vysokou důležitost při diferenciaci managementu lesů chráněných území!

V 8. LVS se vyskytují (lesní) ekosystémy, které mají zvláštní charakter a chovají se podle zákonitostí, které jsou (částečně) odlišné od lesů nižších vegetačních stupňů, řada principů však může a musí být společná s lesy nižších poloh. Jedná se především o to, že půdotvorný proces se zde liší (Matějka a Starý, 2009), částečně odlišně probíhá cyklus živin, liší se proces dekompozice organické hmoty, některé druhy edafonu a hub se mohou lišit nebo vytvářejí jiné vazby, tedy jiná společenstva (Lepšová a Matějka, 2010; Boháč a Matějka, 2010), světelný požitek při půdním povrchu je vyšší, v průběhu dynamiky lesa (která je spojena s rozvolněním až rozpadem stromového patra) se nemění tak výrazně jako u smíšených lesů.

Z toho vyplývá, že ani velkoplošný rozpad stromového patra se na různých společenstvech v tomto ekosystému neprojeví v takové míře, jako je tomu v nižších nadmořských výškách.

http://www.infodatasys.cz/public/Lesnik21_2014km.pdf

Přirozené zastoupení smrku na Šumavě

Přestože na Šumavě vidíme v současnosti příliš vysoké zastoupení smrku (Picea abies) v lesích, otázkou je, jaké je „přirozené“ zastoupení této dřeviny v území.

Pokud vezmeme v úvahu charakter Picea abies jako druhu snadno se zmlazujícího a rychle rostoucího, který se snadno účastní sekundární sukcese, můžeme předpokládat, že v podmínkách Šumavy, která je horským předělem táhnoucím se od severozápadu k jihovýchodu napříč převažujícímu směru větrů vanoucích z oblasti horního Dunaje, pravidelně dochází k výskytu epizod s extrémní ničivou silou větru, který tak může pravidelně narušovat lesy nejen na šumavském vrcholovém plató, ale i na svazích Šumavy směřujících do České kotliny. To naznačuje jak průměrná roční rychlost větru vyšší než 6 m s−1 v některých vrcholových částech Šumavy, tak i převažující směr větru od jihozápadu (kolmo na osu pohoří) na stanici Churáňov (Tolasz et al., 2007). Přitom silné větry se v České republice obecně vyskytují poměrně často. Situace označované jako velké větrné kalamity zde byly zaznamenány za poslední století opakovaně v letech 1929, 1955, 1967, 1976, 1984, 1990 a 2007.

Záznamy stanice ČHMU Churáňov (Šantrůčková, Vrba et al., 2010)

Tento efekt opakujících se disturbancí bude zřejmě svázán i s lokálními podmínkami prostředí.Například v plochém terénu Modravska s mnoha podmáčenými půdami můžeme očekávat silnější vliv takových disturbancí na eliminaci buku a vzrůst zastoupení smrku, nežli v přilehlé oblasti NP Bavorský les, kde se podmáčené půdy vyskytují jen minimálně. Tam bude mít na zvýšení podílu smrku v lesích zřejmě větší vliv historie managementu (Heurich a Englmaier, 2010).

Po větrných epizodách mohlo i v minulosti docházet k přemnožení podkorního hmyzu a k rozvratu velké části smrkových porostů, což by mohlo být příčinou dalšího přirozeného nárůstu zastoupení smrku nejen v 7. LVS, ale i v některých částech 6., případně 5. LVS.Smrk se zde po rozpadu stromového patra nejen zmlazuje rychleji nežli buk, ale i rychleji odrůstá, může tedy samovolně zvýšit své zastoupení na úkor buku.

O tom, že na Šumavě se disturbance smrkových porostů opakovaly pravidelně, svědčí i záznamy v pylových profilech rašelin. Z rozboru publikací věnujících se pylovým analýzám (např. Svobodová et al., 2001) jednoznačně vyplývá, že v posledních přibližně 3000 letech docházelo na Šumavě k víceméně pravidelnému rozpadu stromového patra smrkových lesů, a to s periodou přibližně 180 let.

Možnost zachytit kolísání zastoupení smrku v lesích v rámci detailně provedených pylových analýz byla prokázána v takových pracích, kde byl proveden rozbor vrchní části profilu, pro nějž je znám vývoj v dané oblasti z historických pramenů (např. Novák et al., 2008 v rámci profilu Rybárenská slať na Šumavě). Obdobné kolísání zastoupení smrku však bylo pozorováno v některých pylových profilech i v jiných oblastech, přičemž příkladem může být Českomoravská vrchovina (Rybníčková, 1974).

Poměrně novým zdrojem údajů o minulosti disturbancí na Šumavě jsou dendrochronologické analýzy z ČZU (Čada et al. 2016).

.

Pylový diagram z rašeliniště Mrtvý luh (Šantrůčková, Vrba et al., 2010)

.

Dendrochronologická analýza (Čada et al. 2016) (http://casopis.vesmir.cz/clanek/minulost-horskych-smrcin-sumavy)

Vzhledem k tomu, že smrk je běžně pěstovanou a uměle vysazovanou dřevinou, lze jen velmi omezeně studovat a modelovat jeho přirozené zastoupení v lesích. Proto šetření s cílem zjištění přirozeného zastoupení jednotlivých druhů dřevin se často soustředí právě na jiné druhy tak, jak to provedla například Černíková 2012. Zastoupení smrku lze pak odhadnout jako dopočet zastoupení všech modelovaných dřevin do 100 %.

Odhad zastoupení Picea abies v lesních porostech přírodní lesní oblasti Šumava na základě typologické mapy (stav mapování konec 2007). Zobrazeny jsou též hranice NP Šumava a vrstevnice 1150 m n.m. Tento obraz bude zřejmě ještě potřeba dále modifikovat vzhledem k určitým chybám při vymezení lesních vegetačních stupňů a s přihlédnutím na výše uvedené skutečnosti.

http://www.infodatasys.cz/sumava/

Závěr

Smrk je přirozeně dominantní a dokonce i jedinou dlouhověkou dřevinou v 8. LVS, v 7. LVS je přirozeně dominantní, většinou však nikoli jedinou dřevinou. V nižších vegetačních stupních jeho přirozené zastoupení poměrně strmě klesá skoro až k nule ve 4. LVS.

Na zamokřených půdách je přirozené zastoupení smrku vyšší. Minimálně v některých částech Šumavy je potřeba uvažovat, že jako následek opakovaných disturbancí lesů vzrostlo přirozené zastoupení smrku a bylo sníženo zastoupení buku. Primárním disturbančním faktorem byl jak vítr, tak gradace lýkožrouta smrkového. Lýkožrouta tedy lze považovat za druh klíčový pro dynamiku zdejších lesů (Müller et al., 2008).

Zdroj:

http://www.infodatasys.cz/sumava/sumava2012_b.pdf (Šantrůčková, Vrba et al., 2010)

.