Slovo autora
Pokud dnes člověk uslyší o
osudu podpálavského luhu a zajímá se více o pozadí této ekologické tragédie,
tak může mít poněkud problém s informačním vakuem, jelikož od zatopení poslední
dolní zdrže uplynulo již přes dvacet pět let.
Lze namítnout, že celou událost již odvál čas a je tak de facto promlčena. Ale neměl by být tento "vodní hrob" jakýmsi mementem pro další, možná stejně chybující generace? Může se podobná přírodní katastrofa ve střední Evropě opakovat? Byl tento příklad brutality proti přírodě typický jen pro minulý režim?
Za současného plánování dalšího megalomanského projektu Dunaj-Odra-Labe nutno konstatovat, že se náš vztah k životnímu prostředí příliš nezměnil.
Přímým svědkem a dokumentaristou tohoto zločinu na přírodě je dnes již renomovaný zoolog RNDr. Miroslav Šebela.
Aniž by si to možná sám přál a naplánoval, převzal v oblasti budoucích nádrží výzkumnou práci po legendárním Dr.Ing. Kuxovi, po kterém se stal i ředitelem zoologického oddělení MZM v Brně.
Od stavby střední nádrže musel bolestně sledovat kácení a vypalování staletých lužních lesů, narovnávání a zasypávání meandrujících řek, bagrování aluviálních luk a hrůdů, úhyny hromadně ustupující lužní fauny, katastrofické vymírání ryb ve znečištěných nádržích, agónii topících se ptačích hnízd i pomalé odumírání obnoveného luhu po znovuzaplavení střední nádrže.
Prostřednictvím tohoto svědectví nahlédnete do osudů jednotlivých druhů ryb, ptáků a obojživelníků. Poznáte jejich tiché ústupy před zaplavením a nekonečnou agónii, ke které dochází při každé manipulaci s hladinou nádrží. Pro mnoho druhů se z bývalého přírodního ráje stala smrtonosná past, která nezná slitování.
Poznáte, že lidská hloupost a arogance nezná mezí. Když totiž po mnohaletých jednáních a kompromisech byl konečně postaven biokoridor, který měl propojit dříve tak brutálně přetnuté migrační trasy. A tento kompromis kompromisů, v nákladu několika desítek milionů korun, byl poté nepochopitelně utopen při opětovném navýšení hladiny.
Všechny tyto zločiny podpálavské nivy jsou zdokumentovány a měly by být výstrahou a odstrašujícím příkladem pro další generace.
Předejme teď slovo jihomoravské přírodě a jejímu advokátovi...
.
RNDr. Miroslav Šebela, CSc. - vedoucí zoologické oddělení MZM v Brně, zabývá se především ekologií mokřadů, zvláště pak zaplaveným územím VDNM, kde založil a dlouhodobě sledoval dnes již přírodní památku "Betlém"
Kolem soutoků řek Jihlavy, Svratky a Dyje se postupně
zformovala jedinečná nížina, bohatě dotovaná vodami z Vysočiny a ohřívaná jižním
dechem Panonské nížiny. Meandrující koryta lemovala pásy lužních lesů
s enklávami podmáčených luk. Na několika místech navršil říční proud
ohromné štěrkopískové duny, nebo vyhloubil hluboké tůně a slepá ramena. Od
pradávna vyhledával bohatou údolní nivu člověk, jehož hospodaření celému
systému pomáhalo až do nedávné doby, kdy přestal ctít zákony přírody a chtěl
tento kraj přizpůsobit pouze svým potřebám.
Stačí se vyšplhat k Dívčím hradům, využít ranního oparu a přivřít oči, aby se vybavily mušovské louky se starými dyjskými rameny, Dolní mušovský les táhnoucí se až k soutoku Svratky s Dyjí, kde kousek přes reku stávala chata Komárka, obklopená voňavými loukami s vyhledávanou tomkovicí vonnou. Jako ostrov v moři zeleně se vyjímaly Věstonické písky, největší říční náplav v inundaci, lemovaný močály s hlavatými vrbami a zvolna přecházející do vodnatých Mariánských jezer na levém břehu Dyje. Z romantických jezer se dalo při jarním stavu vody vplout na pramici do okraje Pavlovského luhu nebo dál k severu, do Selské seče u Strachotína, kde v hlavatých vrbách vyváděli každoročně potomstvo divoké husy a kachny.
Zde už byl na dohled největší a nejkrásnější mokřad, Pansee, s koberci stulíků a leknínů, obklopený řídkým luhem, kde až do jara stávala chladná voda a klid zde rušil jen klapot čapích zobáků. Za řekou tekoucí napříč nivou, začínaly Milovické louky s roztroušenými solitery a malými hájky, které končily až u temné hradby starého luhu. Ten skrývá dávné dyjské meandry, dnes významné mokřady – Křivé jezero, Azant, Herdy – a táhne se až k lednickému Pastvisku a rybníkům. Meandrující Dyje se otřela o lednické louky, zvlažila Horní les a pod Břeclaví se ztrácí v Lanžhotském luhu. Než se spojí s vodami Moravy, naslouchá šumění staletých dubů z Cahnovského a Ranšpurského pralesa.
Ještě před třemi desítkami let bylo možné potkávat krajinu v Podyjí takovou, jaká sem vždy patřila. Dnešní pohled ze stejné vyhlídky je mnohem jednodušší a pro mnohé také velmi smutný. Novomlýnské nádrže zatopily nivu a z luhů mezi Drnholcem a Křivým jezerem nezůstal ani strom. Řeky tečou v narovnaných korytech a velké širé lány lemují celý obzor, narušený jen přímkami přestárlých větrolamů. Les, který „komplexní vodohospodářské úpravy“ přežil, byl odvodněn a dodnes prahne po kapce vody. Krajina údolní nivy, osídlená právě zde od doby lovců mamutů a poznamenána počátky naší kulturnosti, byla přetvořena a upadá v zapomnění. jen klíny divokých husí se každé jaro vracejí a marně hledají svůj zaplavený domov. Mnoho jiných druhů z krajiny vymizelo úplně, nebo přežívá v posledních malých refugiích, která dodnes připomínají slávu podyjských lokalit.
Ztracený svět
Po převzetí výzkumné štafety na jižní Moravě od Dr. Ing. Zdeňka Kuxe CSc. jsem se vmísil do stavby Novomlýnských nádrží. Dno Horní nádrže již bylo tou dobou zplanýřované, lužní les Tuchet vykácen a slepá dyjská ramena a tůně již byly zasypány. Postup stavby Střední nádrže jsem ale mohl sledovat od samého začátku.
Do budoucí Dolní nádrže jsem ještě vplouval na pramici, když jarní záplavy zalily Milovické louky, Pavlovský luh nebo Selskou seč a divoké husy hnízdily na hlavatých vrbách. Od začátku jsem se současně snažil o dvě činnosti. Jednak snaha o zachycení unikátnosti zanikajícího lužního biotopu a jeho okolí – mizející svět skrytých tůní, bažin a podmáčených luk. Na straně druhé pak dokumentovat brutální devastaci přírody výstavbou nádrží.
.
1986 - Pansee
1990 - Zahrází u Strachotína - po napuštění střední a dolní nádrže se objevily na hladině spousty nezpracovaných velkých kmenů, které byly několik let neúspěšně páleny
S dvěma překvapivými událostmi se ale nepočítalo. Zaprvé se musela Střední
nádrž ihned po jejím napuštění znovu vypustit a následující tři roky se na ní
opravovaly hráze. Tím došlo do té doby k nevídané přirozené obnově vegetačního
krytu vypuštěné nádrže. Zadruhé se mi podařilo získat pozemky v záhrází Střední
nádrže pro výzkumné plochy systematického zoologického výzkumu. Tím se zrodil
„Betlém“.
Zničení a utopení dyjské nivy na více jak tisíci hektarech byl zločin na přírodě. Byl takto mnohokrát pojmenovaný a snad někde i morálně odsouzený. Možná je už dnes promlčený.
.
1979 - Před odlesněním a napuštěním dolní nádrže
1986 - Při odlesňování
Jakkoliv by se zdálo, že po „sametovém“ kompromisním předání moci
zvítězila logika a rozum, dochází v oblasti Střední nádrže k dalším absurditám.
Po dlouhé veřejné debatě o její revitalizaci (díky jejímu obrovskému biologickému
potenciálu), která nakonec vyústila pouze ve výstavbu sporného a
neperspektivního biokoridoru. Na pět let, po dobu stavby biokoridoru za 60
milionů!, byla přechodně hladina vody snížena, aby po jeho dokončení mohly být
oba vystavěné ostrovy opět utopeny pod hladinou (podle platného manipulačního
řádu).
Znovuzaplavení postihlo kromě nákladného biokoridoru i veškeré vegetační zmlazení na obnažených místech nádrže s její živou složkou. A odehrává se dlouhotrvající agónie mezi neodvratným zánikem a tendencí biotopu po obnově. Zvednutá hladina utápí stromy pomalu a bolestně, ledy a vítr je vyvracejí z kořenů a ony znovu obrůstají. Nalétává na ně hmyz, ryby se vytírají do jejich náhradních kořenů a ptáci si na ně staví svá hnízda. Pravidelný vítr občas zesílí, strhává nakloněné kmeny a vlny utápí všechno, co jen na čas ožilo. Topoly umírají rychleji, vrby díky větší toleranci zamokření hynou v dlouhotrvající agónii. Ohrazení draze postaveného ostrova vzala voda, desítky těžkých kůlů se dodnes potulují po hladině, pracně navršené sedimenty se odplavují zpět do nádrže a do koryta pohraniční řeky a nikoho to nevzrušuje.
V záruční době se utopila stavba za desítky státních milionů a odpovědných není, nikomu nechybí. Snad jen ptákům, pro které byla vystavena, ale ti si neumí stěžovat. Stejně jako mlčenlivé ryby, které pronásleduje celý život loďka s elektrickými výboji. Koho by to trápilo?!
.
1998 - Stavba opevnění druhého umělého ostrova
2004 - Po opětovném navýšení kvóty se umělé ostrovy hroutí a mizí pod hladinou
Nivní oblast pod Pavlovskými vrchy má neuvěřitelně dlouhou a
bohatou historii, jakou se nemůže pochlubit žádný jiný kout naší země. Lidé se
zde usadili díky nesmírně bohaté přírodě, která pro ně znamenala vyšší šance na
přežití , než kdekoliv jinde. Nejprve migrující stáda mamutů po pravěkých
stezkách a paleolitičtí lovci číhající pod skalními převisy Pálavy.
Následovaly tisíce let divokých lesů a pastvin kolem meandrujících a měnících se koryt Jihlavy, Svratky a Dyje. Vnitrozemská delta na soutoku tří velkých řek mizela v poledových dobách pod nánosy štěrku a zarůstala řídkými listnatými lesy. Zemědělský lid pásl na říčních terasách domestikované tury, klučil doubravy na jejích svazích a lovil ryby a zvěř v močálovitém údolí.
Nivní oblast Nových mlýnů byla od dávnověku krajina tajemná a nepřístupná. Zrcadla lesních tůní a meandrující dyjský proud mizející v tmavých tunelech Pavlovského luhu, stříbrně zčeřená jezera a jezírka ohraničená jen mohutnými solitery starých velikánů a řady hlavatých vrb v podmáčených loukách táhnoucí se k úpatí prastarých říčních teras. Nebyl to jen kompaktní lužní prales a nebyl to jen bezbřehý mokřad s koberci stulíků a rákosových houštin. Šťavnaté louky a paseky nebyly tak veliké, aby rozvolnily lesy příliš a na březích odvodňovacích kanálů stála vždy nějaká vrba či topol, které naznačovaly věčně rozpínavou touhu lesa.
.
1979 - Budoucí střední nádrž, již odlesněná
1978 - Aluviální louky mezi Mušovem a Dyjí
1977 - Podmáčená louka u Dolních Věstonic nedaleko hrůdu Na pískách
1977 - Ve východním cípu střední nádrže zůstalo nad hladinou souostroví Věstonické písky, které byly pozůstatkem velkého písečného hrůdu a známé jako archeologické naleziště starých Slovanů "Na pískách"
Na těch několika kilometrech dyjské nivy bylo rozptýleno tolik
nádherné pestrosti všech možných lesních i nelesních porostů a z nekonečných
kombinací pevné země, košatých korun a vodních ploch přecházel zrak. V lesích
by se nenašly dva stromy stejné, ani tvarem ani věkem, na místech padlých
velikánů bujely zástupy mladého náletu a neproniknutelný závoj vegetace se ve
spirálách nekonečných lián vzpínal do košatých korun. Tekoucí vody, omývající
vysoké zarostlé břehy v hlavním korytě nebo stažené do starých odvodňovacích
příkopů, jen těsně míjely stojaté vody v mrtvých ramenech, lesních močálech a v
mělkých jezerech. Byla to zblízka i zpovzdálí krajina tak dokonale divoká a
malebná, tak jedinečná, že nebylo takové nikde u nás.
A když bylo rozhodnuto o osudu oblasti výstavbou nádrží, ustaly i poslední pokusy o zemědělské a lesnické hospodaření, které v relativně nedostupné oblasti probíhalo poslední dvě století. Právě v tomto krátkém přechodovém období byly pozorované unikátní přírodní procesy.
.
1983 - Jarní záplavy v Pavlovském luhu
Nedaleko od Strachotína se nacházel vrbový les Selská seč, který byl pravidelně osekáván, čímž se vytvářeli tak typické hlavaté vrby. Při jarních záplavách se lokalita stávala unikátním hnízdištěm hus velkých a kachen divokých.
1977 - Ještě před svým zánikem byla unikátní hnízdiště hus velkých, v korunách zaplavovaných vrb, popsána a zdokumentována naším předním zoologem a vynikajícím znalcem jihomoravské přírody Dr. Ing. Zdeňkem Kuxem, CSc.
Pansee
Pravidelné jarní záplavy trvaly nejdéle a byly nejintenzivnější. Tající sněhy měnily dyjský proud v ohromný zkalený tok a ledová voda zaplavila celou nivu až dvoumetrovým sloupcem. Často únorový mráz pokryl celou nivu vrstvou ledu a cesta do jindy nepřístupných míst byla volná. Povozníci v tu chvíli jezdili pro dřevo, které bylo najednou snadno dostupné. Hlavy statných vrb byly na dosah a ty dorostlé se silnými větvemi se mohly znovu snadno ořezat.
Studená voda zůstávala nejdéle v tvrdém luhu a v řídkých selských lesích a oddalovala jarní probuzení luhu. Ještě na začátku března býval zaplavený luh tichý a studený, oproti již vzkvétajícím okrajům nivy. Pouze tichá pramice postrkovaná bidlem umožnila odkrýt největší zázrak, který zda s neúprosnou pravidelností každoročně odehrával – hnízdění divokých hus v korunách hlavatých vrb v oblasti Mariánských jezer, Selské seče a zejména na Pansee (lidově Ponza). Šlo o mokřad rozkládající se na několika desítkách hektarů na levém břehu Dyje. Jarní záplavy zde vytvářely rozlehlé mělké jezero s vystupujícím starými vrbami, zvenčí lemované stěnou luhu.
V jarním období, kdy bylo nivní oblast krátkodobě přístupná pomocí pramice, byla plavba v rozvodněném toku plného větví i kmenů komplikovaná a nebezpečná. Jakmile ale překročila pramice klenbu starého luhu, připadal si člověk jako v nejposvátnější katedrále, kde každé slovo, šplouchnutí vesla nebo prasknutí suché větve ruší věčný klid tohoto luhu. Vše doprovázel zpěv koňader a pěnkav, křik racků a kvokání ropuších samečků. Kromě divokých hus zde hnízdili i divoké kachny či březňačky, někdy i na jednom stromě společně s husou. Na základě pozorování (Dr. Ing. Kux) vyplynulo, že zdejší populaci tvoří až 80 hnízdících párů. Úspěšnost vyhnízdění zde byla mnohem vyšší než v ostatních hnízdištích jihomoravských rybníků. Nepřístupnost této oblasti spolu s extrémním charakterem stanoviště - zaplavený luh vysokým sloupcem ledové vody, bylo toto místo chráněné nejen před predátory, ale i před člověkem.
.
1987 - Pansee
1987 - Hnízdiště hus velkých na Pansee
Na samotné Pansee se dalo také vyplout včasném jaru, ale své
skutečné bohatství ukázalo později, až začátkem června. To už zněly chorály
vodních skokanů, křik kolonie racků a rybáků. Až se loďka těžce prodrala
koberci leknínů, stulíků a kolem trsů orobince, octla se na volné hladině a v
teprve tu chvíli mohlo začít ornitologické safari nepoznaných rozměrů.
Nad hlavou vířily s křikem stovky racků a rybáků, vodní zrcadlo přetínaly sprinty prchajících lysek mizející v ostrůvcích rákosu. Křik odlétajících divokých husí na Šakvický rybník se nesl dlouho nad klidnou vodou a vyplašený labutí pár odváděl svoji rodinku do bezpečí pobřežních houštin. Všude na dohled hejna i páry drobných čírek, nádherně vybarvení samečci lžičáků, nenápadné kopřivky i větší hejna potápivých poláků a chocholaček, z nichž některé hnízdění teprve čekalo. Z hloubi orobinců a rákosu vzlétaly volavky i překvapení kvakoši, z vrcholku zlomeného topolu shlížel z hnízda párek čápů bílých a nad lesem plachtil luňák hnědý.
V pozdním létě, kdy zarostla většina plochy vodní plochy bujnou luční a mokřadní vegetací. To byl ráj protahujících bahňáků, kteří vylétávali z bažiny na každém kroku. Tou dobou zde hnízdili hejna bekasinů, vodoušů a jespáků. Objevovali se i takoví ptačí krasavci jako břehouši, čápi černí nebo kolpíci.
Pansee bylo zkrátka skvostem, perlou na pruhu dyjské nivy a nejcennější ornitologickou lokalitou v zemi.
Ornitologický význam
Mušov a jeho okolí, zvláště inundační (záplavové) louky, hrůdy (vyvýšené, písčité, nezaplavované plochy) a okraje lesů, se proslavily jako významná ornitologická lokalita. Pro inundační louky bylo typické hnízdění několik skupin druhů bahňáků, chřástalů, strnadů a konipasů. V zaplavených prohlubních hnízdili v koloniích rackové, na osamělých stromech čápi bílí, v rákosinách několik druhů rákosníků a všechny druhy cvrčilek. Hlavaté vrby využívalo k hnízdění desítky březňaček, jejich dutiny pak dudkové, sovy, v korunách se houpala hnízda moudivláčků lužních. Blízkost lesních porostů, mozaika obdělávaných polí a řada různě velkých a zarostlých tůní vytvářela z mušovské lokality ideální biotop.
.
1987 - Hnízdiště kolpíka bílého ve vrbových houštinách na střední nádrži
Význam pro obojživelníky
Od padesátých let, kdy se tato část jižní Moravy díky velkoplošnému extenzivnímu hospodaření velmi rychle přeměnila ve fádní, vysušenou a odvodněnou krajinu. Nivní oblast se proto stala oázou pro všechny vlhkomilné organismy, kteří jinde již vhodné prostředí nenacházeli. Dyjské tůně a slepá ramena byla plná vodního a obojživelného života, projevující se především jarními chorály žab. Skřehotání vodních skokanů, ostrý hlas rosniček a smutné volání kuněk patřilo neodmyslitelně k noční atmosféře této oblasti, stejně jako hluboké volání bukačů nebo sóla slavíků koncertujících z hustých křovisek rostoucích na okrajích vyvýšených hrůdů a úpatí říčních teras. Bylo to místo zaslíbené každému, kdo se uměl v přírodě pohybovat a číst její tajemství.
.
1987 - Skokani ostronosí bývali velmi hojní na celém aluviu a k velkým jarním koncentracím modře zbarvených samečků docházelo hlavně v zaplavených prohlubních starého koryta Jihlavy mušovských lesů
Zdroj:
Schůzky v divočině (MZM Brno 1996)
Živá voda pod Pálavou (MZM Brno 2005)
Prezentované snímky a text slouží k nekomerčnímu využití s laskavým souhlasem autora.
.