Domů » Články » Vodní dílo Nové Mlýny » III. Sbohem staré řeky - Miloš Spurný



Slovo autora


Třetí osobností, která dokázala velmi osobitě zaznamenat mizející jihomoravskou krajinu, nebyl nikdo jiný než "fotografující biolog" Miloš Spurný.

U RNDr. Miloše Spurného, CSc. došlo k unikátnímu prolnutí jeho vědecké práce, uměleckého nadání a ekologického cítění. To vše bylo v jedinečné souhře, která umožnila vznik jednak jeho legendárního dokumentárního filmu "Sbohem, staré řeky" (1973), které jako působivé vědecko-populární a zároveň umělecké dílo vyvolalo v tehdejších odborných kruzích značnou odezvu. Šlo o bolestné rozloučení s památnou krajinou říčních niv.

http://www.zatopene-dedictvi.eu/galerie.php

V r. 2007 vydala jeho žena doc. RNDr. Věra Spurná, CSc. stejnojmennou knihu, která obsahuje kromě vzpomínek a přiblížení jeho tvorby také jeho obsáhlý fotografický materiál "in memoriam" z dnes již zmizelé nivní krajiny jižní Moravy.

M. Spurný ale nebyl obyčejný fotograf-krajinář. Jeho tvorba byla svou objektivitou a ekologickým rozměrem ve své době tak unikátní, že je v podstatě dodnes nezařaditelná. Hlavnímu uměleckému proudu se vymykal i svým panoramatickým formátem, pro který si vyrobil svůj legendární "Bednaflex" (později si sestrojil podobný přístroj s teleobjektivem).

I když byl možná jeho hlavní krajinný "ateliér" na jeho milované Vysočině, tak v době "komplexních vodohospodářských úprav" na jižní Moravě dokázal doslova nemožné, totiž "v hodině dvanácté" zachytit tamní krajinu pro příští generace.

Pro M. Spurného byl největším životním problémem rozkolísaný vztah mezi přírodou a civilizací, což je fenomén, který se jako červená niť vine celou jeho rozsáhlou tvorbou.

Miloš Spurný mě inspiroval možná více než jsem ochoten přiznat. Ať již jako fotografa přírody, či jako milovníka přírody se srdcem ekologa.

Možná se vás při pohledu na jeho fotografie dotkne něco z autorova láskyplného vztahu ke své krajině.







Už nikdy nepůjdete tou stezkou zaplavenou sluncem v červencových mracích vůní luhu kolem starých řek, už nikdy nepůjdete labyrintem meandrů, kde vás řeka a oblaka uzavřou a zahltí větve a listoví javoru s ořešákem, babyky s lindou a balzámovým topolem, už nikdy neochutnáte vůni řek, rybí pach Dyje a ztrouchnivělé bahno Svratky a neuvidíte pralesy kopřiv, divokého chmele a plamének ovinutý kolem bílých a růžových zvonců netýkavky...

Z filmu "Sbohem, staré řeky" (1973)



RNDr. Miloš Spurný, CSc. (1922-1979)

Rostlinný fyziolog, botanik, krajinný ekolog a fotograf.


1945-49
studium fyziologie rostlin a filozofie na Přf MU v Brně

1949-55 asistent na Přf MU

1955-62 Výzkumný ústav naftový (po nuceném odchodu z Přf)

1962-79 Botanický ústav ČSAV, Laboratoř pro výzkum životních dějů filmem

1965 založení skupiny REKRAFO (regionální krajinářská fotografie)

1969 udělen titul Mezinárodního sdružení pro uměleckou fotografii AFIAP

1973 vydání dokumentárního filmu "Sbohem staré řeky"



Sbohem, staré řeky (2007 v Brně)


Úvod
(doc. Ing. Jan Lacina, CSc.)

V letech 1970-72, tedy v době, kdy se začínala realizovat nejrozsáhlejší a nejzávažnější etapa komplexních vodohospodářských úprav jižní Moravy, natáčel Miloš Spurný s kameramanem Milo Černouškem dokument zachycující jedinečnou nivní krajinu kolem dolních toků řek Moravy, Dyje, Svratky a Jihlavy. Řeky zde ještě v dlouhých úsecích tekly v přirozených korytech a pravidelně se rozlévaly nejen do lužních lesů, mokřadů a nivních luk, ale i do některých vesnic. Projektované vodohospodářské úpravy měly do této ekologicky velmi cenné mozaiky nivních biotopů drasticky zasáhnout. Proto už tehdy docházelo ke střetům ochranářsky zaměřených přírodovědců s přehnaně rozsáhlou a technicistní koncepcí vodohospodářských úprav. Miloš Spurný patřil mezi ochranáře. Po všech stránkách náročný dokument snímal v rámci výzkumného úkolu "Regionální hodnocení základních činitelů přírodního prostředí", jehož hlavním řešitelem byl brněnský Geografický ústav ČSAV.

Začátkem r. 1973 byl z rozsáhlého nasnímaného materiálu sestřižen velmi působivý vědecko-dokumentární film "Sbohem, staré řeky". V úvodu ke scénáři Miloš Spurný píše:

Důvod realizace filmu je jasný: komplexní vodohospodářské úpravy na jižní Moravě mají přinést kraji tolik potřebnou hospodářskou, sociální i politickou jistotu a tím vším dohromady také celkovou prosperitu tomuto kraji. Krajina se přitom podstatně mění: "moravská Brazílie" se nejpozději do konce 20. století změní v "moravské Holandsko". Tato věta v sobě skrývá ironii odbývající se skutečnosti. Ekonomický tlak na exploataci krajiny dnes mnohonásobně přesahuje vše, co oblast přežila kdysi v minulosti...

Tento trend se zdá býti již nezvratný a musí zcela zákonitě vyústit v tvrdý konflikt ekonomiky na jedné a kvality životního prostředí na straně druhé. A to je také důvod realizace filmu:

1. Důstojné rozloučení s řekami, jejichž vody daly tomuto kraji do vínku osudový paradox kraje - jeho mnohostrannou nepřebernou krásu a ničící zmar dohromady.

2. důstojné sbohemdání jihomoravskému luhu, jeho lužnímu lesu, tak osudně spojenému, doslova na život a na smrt, s řekami jím protékajícími.

3. Na památku našim budoucím generacím, které jednou, až je omrzí kanály, samy od sebe zas zatouží po řekách. zaznamenali jsme je pro ně tak, jak vypadaly a jak jsme je milovali.

Film "Sbohem, staré řeky", zřejmě nejúspěšnější Spurného film, je dnes bohužel k dispozici jen v technicky nedokonalých videokopiích úzkému kroužku zasvěcených. Naštěstí zůstal zachován bohatý archiv černobílých fotografií, které Miloš Spurný pořizoval nejen souběžně s filmem, ale i před a po jeho natáčení. Snad ještě výstižněji a hlavně detailněji než barevný film ukazují divokou krásu "moravské Brazílie", která byla zčásti pohřbena vodami novomlýnských nádrží a zraněna napřímením řek.

Obdobně jako ve všech jiných krajinách uměl Miloš Spurný i v té jihomoravské zachytit její pravdu - tedy krásu i problémy v dynamické celistvosti. to proto, že nebyl jen povrchním pozorovatelem, ale cítil se za osud zobrazované krajiny spoluzodpovědný. Snad i výběr snímků v této knize přispěje k tomu, abychom se cítili za krajiny svého žití spoluzodpovědní i my. Kdoví, třeba nikoliv jen pár ekologů a ochránců přírody "omrzí kanály a zatouží zas po řekách". Třeba jednou nejen zatouží, ale k přirozeným řekám se vrátí.


Z textů M. Spurného o "starých řekách" a lesích

Bývala to prvořadá specialita jižní Moravy: Dyje se Svratkou a Jihlavou na západě a Morava v jihovýchodním úvalu. Za jarních vod to dovedly být pořádné veletoky, ale v létě se už jen líně protahovaly džunglí jihomoravského luhu. Řeky v dolních tocích jsou vždycky majestátné, podsadité, životem poučené a vyrovnané matróny s širokými, hlubokými a někdy zlovolnými vodami. Pravý opak těch neposedných čiperek, hopsajících bláznivě přes oblázky a balvany v podhorských kaňonech. Takových máme u nás dost, ale matrón už mnoho není. Všechny jsem je zkanalizovali. Mluvím-li teď o Dyji, mám na mysli její úsek od Dolních Věstonic po Břeclav a dále k soutoku s Moravou v landžhotském pralese. Od Vranovské přehrady po Lávu, Drnholec až k Mušovu je to už dávno regulovaný kanál, s tím jsme se už smířili. A Morava, ta už byla dříve kanalizována, vyjma úsek Strážnice-Rohatec, až k Hodonínu. Ale odtud dolů na Kopčany, Mikulčice, Brodské po Soutok to byla řeka jak se patří: úsek v cahnovském a ranšpurském pralese, stejně jako ptačí eldorádo na Skařinkách a Ctiburském jezeru, ten bolí - joj ten bolí! Aby bylo jasno: každý lesák, vodák, rybář a hlavně pytlák z těchto končin ví, jak to šlo s řekami v posledních padesáti letech z kopce.

Proto zde dožívaly slavonské duby těch neuvěřitelných věků a rozměrů. Se starými řekami stojí a padají životní podmínky nejcennějších lužních porostů, dubů a dubových jasenin. Možná, že se "moravská Brazílie" vkrátku změní v "moravské Holandsko": čtverce topolových plantáží či jiných rychle rostoucích dřevin se budou střídat s hony řepy, kukuřice, s parcelami zavlažovanými pro speciální zemědělskou produkci: tož pro papriky, rajčata, okurky, melouny a révu, pro plantáže broskví, meruněk, třešňovišní, mandloní a snad i fíků. i to bude jižní Morava.

Ale znovu opakuji: ty bohaté pšeničné půdy, ty sem snášely řeky. Dyje, Svratka byly řekami. Kanály dovedou jen odvádět vodu.

M. Spurný, 1971

Stáli jsme, malá expediční skupinka regionálních krajinářských fotografů, na nádvoří Děviček. Postávali jsme, podupávali, čekali na světlo, kryli si uši před ledovým podzimním větrem a dopřávali si výhled na krajinu Podyjí. Mám říci jedinečný výhled? To by bylo moc otřepané. ale víte jistě, co mám na mysli. Výhled zapsaný v duších a srdcích, pohled, jaký Valaši mají z Javorníka na beskydské kopečky, jaký mají Hanáci ze Sv. Kopečku a jaký asi měl v šerém dávnověku praotec Moravec - dovolte mi, abych parodoval slavného Přemysla naší vlastní velkomoravskou verzí - když se rozhodl o svém osudu a osudu svého lidu. Počasí vskutku moc nepřálo, valily se těžké mraky a mlžné temno padalo na lesy, na zbytky lesů podél řek. Zcela vlevo se matně leskla hladina právě napuštěné první zdrže "pálavských jezer". zde lesy už dávno nebyly a netvořily tedy nějakou krajinně významnou kulisu. Zdrž je obklopena zemědělskými pozemky ve scelených lánech, takže celek je nevýrazná krajinářská nuda. i když jsme nemluvili - fotografové obvykle tak jako rybáři mají moc řečí až při sklénce v hospodě - bylo zřejmé, že každý po svém si představuje krajinu druhé strže, až bude bez lesa. Jeden každý srovnával, odhadoval, přenášel a domýšlel si. "Aspoň, že zbude malá kulisa lesa tam v dálce a tuhle vlevo na pravém břehu Jihlavy, že to nebude tak docela fádní, jak ta první zdrž!" řekl jeden a druhý připojil ne moc povzbudivě: "Brzy to budou všechno plantáže rychle rostoucího dřeva. Zdálky ty špejle budou vypadat jak kukuřičné pole a velkou parádu to neudělá." Nikdo z nás neměl moc chuti hovořit o krajině třetí zdrže, té největší. Ani jsme se tam moc nedívali. Padne tam zbytek do těch 1184 ha lužního lesa. Zmizí Pansee, zmizí taková místa jako Podkovy, Čapí jezero...Bude to zase voda mezi poli, zbytky luhu zůstanou jen tam vpravo v dálce - u Bulhar a Nejdku, kam už ani nedohlédneš. "Pálavská jezera" - to je v podstatě rána jihomoravskému luhu. bez lesa je krajina pustá a prázdná, nedotvořená, chtěl jsem říct nedodělaná, ale dere se na jazyk ten nehorázný vtip, že krajinářsky je úplně dodělaná.

M. Spurný, 1978

1957 - Vrhající stín zříceniny hradu Děvičky směrem k Pavlovskému luhu - dnes dno třetí zdrže (foto M. Spurný)

1956 - Rázovitá vinařská obec Pavlov byla moudře založena na severním úpatí Pálavy v bezpečné poloze nad zaplavovanou nivou, pohled na Pavlovský luh a Milovické louky - dnes dno třetí zdrže (foto M. Spurný)

1972 - Hlavaté vrby se zrcadlí v zátopě nad Mušovem - dnes první a druhá zdrž (foto M. Spurný)

1972 - Meandry Dyje v Pavlovském luhu - dnes dno třetí zdrže (foto M. Spurný)

1972 - Meandr Svratky před jejím soutokem s Jihlavou - dnes zde teče Svratka paralelně napřímeným a ohrazovaným novým korytem (foto M. Spurný)

1971 - "Rouno Venušino" - topolový porost v klínu soutoku Svratky s Dyjí - dnes dno druhé zdrže (foto M. Spurný)

1974 - Nejrozsáhlejší a určitě nejkrásnějším jihomoravským mokřadem bylo Pansee - jedinečná souhra vodní hladiny s lekníny, rákosin a lužního lesa pod monumentálním bradlem Pálavy - dnes dno třetí zdrže (foto M. Spurný)

1976 - Jižně od Pansee blíže k Dyji se v jejich odříznutých meandrech vytvořily obdobně rozmanité, ale menší Podkovy - dnes také dno třetí zdrže (foto M. Spurný)

Prezentované snímky byly zapůjčené od Ing. et Ing. Filipa Šálka s laskavým souhlasem paní doc. Spurné.






.

Váš komentář k článku

Pište prosím jen komentáře, kterými se vyjadřujete k tématu. Políčka označená červenou hvězdičkou jsou povinná a bez jejich vyplnění nebude Váš text uložen v databázi. viz nápověda


*
*
1012111712
*
:-) :-D :-| :-( ;-) ;-D :cool:
Tento článek zatím nikdo nekomentoval.