Island, země „ohně a ledu“

Kdy: 28.9. – 5.10. 2014

Ten, kdo se alespoň trochu věnuje krajinné fotografii, prostě musí tuto zemi navštívit. Je to něco jako poutní místo pro fotografy divoké přírody, jako Řím pro křesťany či Mekka pro muslimy.

Je to země „ohně a vody“. Pokrytá ledovci (Vatnajökull - největší ledovec celé Evropy) a zároveň je aktivní vulkanickou oblastí (sopky Askja, Hekla, Katla aj.). Ne nadarmo se Islandu říká „nejkrásnější peklo světa“. Sopka s nevyslovitelným názvem, Eyjafjallajökull, ovlivnila svou erupcí a následným vyvržením sopečného popela v r. 2010 letecký prostor prakticky nad celou Evropou.

https://en.wikipedia.org/wiki/2010_eruptions_of_Eyjafjallaj%C3%B6kull

Krátce před naším plánovaným odletem o sobě dal vědět aktivní stratovulkán Bárðarbunga, nacházející se pod příkrovem ledovceVatnajökull, ale naštěstí se vulkanická situace včas stabilizovala a náš let zrušen nebyl.

https://en.wikipedia.org/wiki/2014%E2%80%932015_eruption_of_B%C3%A1r%C3%B0arbunga

Cílem našeho pobytu bylo hlavně fotografování přírodních krás Islandu v dramatických světelných podmínkách. To vše bylo ještě umocněné dobou našeho letu, v deštivém období měsíce října.

Fotografickými lákadly bylo jižní pobřeží s magickými místy jako Reykjanes, Skogafoss, Dyrhólaey, Reynisdrangar a Vík-í-Mýrdal. Dále proslulý „zlatý trojúhelník“ (NP Thingvellir, Geysir a Gullfoss), který je hlavně v sezóně extrémně navštěvovaný kvůli blízkému Reykjaviku. V okolí ledovce Vatnajökull se nachází NP Skaftafell s „varhanovým“ vodopádem Svartifoss a snad nejfotografovanějším ledovcovým jezerem Jökulsarlón.

Na sever Islandu se nachází pustá vulkanická oblast s monumentálním vodopádem Detifoss. Dále pak vulkanický komplex Krafla – Leirhnjúkur s blízkým jezerem Mývatn, které je rájem ornitologů. Nedaleko se nachází i „božský vodopád“ Godafoss. Kultovním místem všech „krajinářů“ je pak poloostrov Vatnsnes s „trojzubcem“ Hvítserkur.

Den 1

Naše islandské dobrodružství začíná odletem společnosti Icelanderair z Mnichova. Vlakové spojeni je v SRN obvykle prvotřídní, tentokrát jen poznamenanou zahájením největší světové slavnosti piva - Oktoberfestu. Téměř všechny vlakové spoje byly proto přeplněné k prasknutí.

Byli jsme rádi za celkem bezproblémové odbavení. Já jsem měl štěstí s mým větším zavazadlem, které bylo jen o 200 gramů těžší než limit 23 kg. Přitom jsem si zavazadla před tím nevážil.

V letadle člověk poznal islandštinu ihned. Je to řeč dávných Vikingů, která vychází ze staré severštiny. I díky tomu mohou dnešní Islanďané relativně snadno číst i středověké vikingské ságy. Nepodobá se ničemu, na co je našinec z Evropy zvyklý, snad vyjma Skandinávie a Grónska. Převážné islandské důchodkyně, které se teď vraceli zpátky domů, snad z poznávací dovolené po Evropě nebo nákupů. Navíc nesmíme zapomínat, ze je čas zahájení Oktoberfestu.

Další, co nás zaujalo spíše negativně, bylo nekonečné prodávaní islandských suvenýrů za letu (různých šperků, knih, upomínkových předmětů atd.). Celkem čtyřhodinový let byl díky odletu z Mnichova bez přestupu. S počasím v Bavorsku, neprostupná mlha, kontrastovalo snad celou dobu letu slunečno a téměř minimální oblačnost. Island na sebe pak již z letadlového okénka upozorní neprostupnou „dekou“ mraků, kterou když letadlo proletělo, tak jsme již přistávali na mezinárodním letišti v Keflavíku, mimochodem vybudované americkou armádou během druhé světové války. Většina cestujících letěla ale ještě dále do USA a Kanady.

I přes emailovou komunikaci s naší autopůjčovnou nás zprvu nikdo neočekával. Nakonec se ale objevila kontaktní osoba v podobě jednoho Laponce, který si s ničím nelámal hlavu. Když nebylo auto, které jsme si zamluvili, tak nám ihned zapůjčil jiné, třeba i dražší. Nic u něj nebyl problém. Po prvotních zmatcích jsme nasedali do Suzuki Vitara. Po nutném dotankovaní (na Islandu tradičně přes automat kreditní kartou) a nákupu potravin na několik dní, jsme vyrazili na západní mys Islandu, směrem na Grindavík.

Oblast Reykjanes je velmi nehostinné místo s vysokou geotermální aktivitou. Po cestě jsme minuli geotermální elektrárny a četná lávová pole. Hlavním cílem bylo fotografovat útesy s jehlami Reykjanesta, které dramaticky ční z rozbouřených vln. Bohužel se žádný vysněný západ slunce nekonal. Asi hodinu před západem se sluneční kotouč schoval v neprostupné cloně mraků. Vyzkoušeli jsem alespoň několik delších expozic s ND filtry. V úplné tmě jsme pak ještě zkoušeli různé kompozice s majákem Reykjanesvíti. Stan jsme rozbili nedaleko majáku na travnaté plošině. Usínali jsme ještě v napětí z dalších zážitků a ranního fotografování.

Reykjanesta

Den 2

První noc byla dlouhá a krutá. Náš naivně postavený stan na exponovaném místě pobřeží musel celou noc odolávat islandské bouři. Silný vichr s naším stanem lomcoval ze strany na stranu, spát se nedalo ani náhodou. Celou noc jsme se o stan báli, že se jeho konstrukce zbortí a pak bouřka vše odnese a promočí. Bohužel jsme promeškali vhodnou chvíli, kdy bouře ještě nedosáhla takové intenzity a my ještě mohli zbaběle prchnout do nedalekého auta. Očekávaný útlum bouře se nad ránem nekonal, naopak vítr ještě nabral na intenzitě. Stanová kostra se náporem větru úplně zploštila, takže téměř ležela na našich spacácích.

Konečně ráno! Nastala superrychlá evakuace do přistaveného auta. Byl na nás asi hodně komický pohled. Vtom extrémním vichru jsme se snažili stan alespoň trochu složit, aby se vlezl do auta. To se nám ale nedařilo, protože se větrem zprohýbané stanové tyče nedaly z tunelů tropika vůbec vyvléct. Vrcholem ranní akce byly totálně promočené spacáky a další vybavení, které jsme ještě honili kolem auta. Později se vítr zvedal téměř každou noc, ale již nedosáhl takové intenzity, jakou jsem zažili u Reykjanes. Po této zkušenosti jsme již zbaběle přespávali v našem autě.

Protože i během dne zuřila „reykjaneská“ bouře dál, rozhodli jsme se pro návštěvu okolních městeček, vč. Reykjavíku. Konečně jsme si vyměnili měnu na islandské koruny a odeslali pohledy domů z místní pošty (Pósturinn) v Njarðvíku. Tam jsme se ještě zastavili u pobočky naší autopůjčovny kvůli nefungující GPS. Bouře se mezitím trochu utišila a my konečně vyrazili na náš „ring road trip“ Islandem. Naší první zastávkou měly být perly „zlatého trojúhelníku“ – Geysir a Gullfoss. Vyrazili jsme tedy od městečka Selfoss směrem do vnitrozemí.

Gullfoss („zlatý vodopád“) dostal své jméno podle nažloutlé ledovcové vody, která se třpytí ve slunečních paprscích. Pohled na dvoustupňovou kaskádu, kterou se valí ledovcová řeka Hvítá, je skutečně zážitkem, na který se nezapomíná.

Moc však nechybělo a tento monumentální vodopád bychom nikdy nespatřili v jeho plné kráse. Na počátku minulého století chtěl majitel soukromého pozemku, na kterém se vodopád nacházel, prodat britské firmě. Zahraniční investoři v plánu využít síly vodopádu k výrobě elektrické energie, tzn. „trhlinu“ zatopit a postavit na jejím místě přehradu a vodní elektrárnu. Na přelomu 19. století chtěli zahraniční investoři vybudovat na řece hydroelektrárnu a zničit vodopád. Proti tomu se postavila Sigríđur Tómasdóttir, dcera farmáře z nedaleké usedlosti. Prohlásila, že pokud místní úřady nezakročí, skočí z hydroelektrárny do vody a zemře. Díky tomu zburcovala veřejné mínění a po vlně občanských protestů byla celá oblast prohlášená za chráněnou oblast. Stát tedy vodopád vykoupil a celou akci spojenou s prodejem pozemků a stavbou elektrárny zrušil. Na Sigríđur Tómasdóttir je vzpomínáno jako na zachránce vodopádu a připomíná jí její památník, stojící vedle vodopádu.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Gullfoss

Gullfoss nás ohromil svou silou a monumentálností. Při fotografování téměř každého vodopádu na Islandu pršelo a ani Gullfoss nebyl výjimkou. Já zkoušel fotit s„handsfree“ deštníkem, který je normálně velmi praktický, ale tady byl při větrných poryvech spíše na překážku. Otravné bylo také nekonečné otírání zacákané čočky objektivu, což byl boj s větrnými mlýny. Někdy se prostě muselo počkat, až vítr změní směr. Člověk v blízkosti takové velkolepé, valící se masy vody nutně dostává pocit vlastní naprosté bezmocnosti a bezvýznamnosti.

Vodopád Gullfoss

foto#1037

Geysir dal jméno všem gejzírům světa. S výškou až 70 m býval třetím nejvyšším světovým gejzírem. Poté, co otvor nezodpovědní návštěvníci zaházeli kamením v domnění, že tak znásobí jeho aktivitu, chrlí vodu už jen výjimečně. Nejvyšším gejzírem pole je v současné době Strokkur (Máselnice) až s 30 metrovým vodním sloupem. Gejzírové pole doplňuje na deset jasně modrých jezírek, která se objevila pravděpodobně při zemětřesení.

Gejzírové pole jsme již v době stmívání málem přejeli. Co vás ale okamžitě „praští do nosu“ je silný sirovodíkový zápach. Kolem známějšího, ale již vyčerpaného Geysiru, nebylo ani živáčka. Zato Strokkur, i přes divoké počasí, přitahoval zaslouženě pozornost. Skupinky lidí se snažili zachytit relativně pravidelné erupce vody při samém okraji ústí jeho „hrnce“. Při tak blízké vzdálenosti se člověk zmáčení nevyhne, ale touha chrlící gejzír vyfotografovat je silnější. Velkou výzvou, kromě focení samotného gejzíru vody, byla také bublina vodní páry těsně před erupcí. Fotografovat jsme přestali až padla definitivně tma a my se vydali zpět k jižnímu pobřeží. Naší další zastávkou měl být vodopád Sjealandsfoss, u kterého jsme taky přenocovali.

Geysir

Geysir

Den 3

Sjealandfoss („vodopád prodané země“) padá z bývalých útesů do hloubky 60 metrů. Tento vodopád lze obejít a dostat se po úzké a kluzké pěšině za jeho hřmící vodní clonu. V úkrytu bezpečí skalního převisu jej lze odtud pozorovat z "obrácené perspektivy".

I přes ranní déšť jsme u vodopádu nebyli sami. Vodopád Sjealandfoss se totiž společně se Skogafossem nacházejí jen kousek od hlavní „mainroad“, silnice č. 1. Kolem celého vodopádu se jako i jinde vznáší oblaka vodní tříště, které nemilosrdně pokrývají čočky vašich objektivů. Bylo to o to překvapující, protože Seljalandfoss byl oproti ostatním islandským obrům relativně subtilní, ale hlavně ono nahlédnutí pod jeho „sukni“ zezadu vodopádu, je životním zážitkem. Při naší návštěvě ale bylo fotografování z tohoto atraktivního pohledu kvůli silným poryvům větru téměř nemožné.

Vodopád Sjealandfoss

Skogafoss („lesní vodopád“) se řítí z útesu, který byl v dávné minulosti mořským pobřežím – po poklesu pevniny dnes 6 km vzdáleným. Napájí jej řeka Skógá, na níž je vodopádů více. Díky vodní tříšti, která vodopád obklopuje, lze za slunného počasí pozorovat jednoduchou či dvojitou duhu.

Na Skogafoss jsme se obzvláště těšili. Byl pro nás jedním ze samotných symbolů Islandu. Tento nádherný vodopád patří určitě k těm nejkrásnějším a nejfotogeničtějším na celém ostrově. My jsme toto nezapomenutelné místo fotografovali v pochmurně deštivé náladě, tolik svědčící prodlouženým expozicím. Zkoušeli jsme exponovat z různých úhlů a experimentovat s různými časy. Nakonec došlo i na vyšší iso časy, jakmile se nám do kompozice dostalo ovčí stádo. Tehdy jsme ještě nic netušili, že nás následující sled událostí ke Skogafossu ještě jednou nasměruje.

foto#1047

Vodopád Skogafoss

Dyrhólaey je o malý poloostrov na jihu Islandu, který tvoří přírodní rezervaci. Řadu rozeklaných útesů tu střídají pláže s černým lávovým pískem, nad nimiž poletují hejna mořského ptactva. Zdejší útesy jsou jejich častým hnízdištěm, takže lze snadno zahlédnout nad hladinou lovící papuchalky, alkouny i kachny. Na konci skalního výběžku se tyčí maják. Z tohoto místa lze spatřit nejjižnější islandský výběžek – úzkou skalní stěnu s monumentální bránou. Ta bývá také nazývána „brána Islandu“.

Od oblasti Dyrhólaey jsem měl osobně velká očekávání. Jde o ojedinělou souhru strmých útesů, černých pláží, rozbouřeného moře s ostrými hroty Reynisdrangar a samozřejmě ornitologický ráj. Já jsem se sem kvůli tomu dokonce vláčel s teleobjektivem, ale při stabilně bouřkovém počasí, nedostatku světla a špatném dosahu ptačích hnízdišť se toho ze světa avifauny moc nafotit nedalo.

Tímto kouzelným místem na samotném jižním mysu Islandu jsou někteří fotografové téměř posedlí a nejenom oni. Lokalita je vyhledávána i jako „Mekka“ pro ornitology. Zvláště populární pro fotografování nejznámějšího ptáka Islandu – papuchalka („mořský papoušek“), na kterého jsme my ale štěstí neměli. Taky jsme na Island nepřiletěli jenom kvůli němu J. Strmé skalní útesy Dyrhólaey, které čnějí nad černými plážemi, působí velmi sugestivně. Pro mořské ptáky jsou samozřejmě velmi atraktivní jako hnízdiště kvůli špatné dosažitelnosti strmých skal pro jejich predátory (včetně člověka).

Reynisdrangar („trolí skály“)jsou unikátní skalní útvary zformované do tvaru ostrého hrotu, které se tyčí mezi Dyrhólaey a osadou Vík-í-Mýrdal. Z moře vyčnívá těchto kamenných prstů hned několik, nejvyšší skalní jehla je 66 m vysoká.

Reynisdrangar, Dyrhólaey

foto#1058

Brána Islandu, Dyrhólaey

Vík í Mýrdal je malá historická vesnička vklíněná mezi ledovcem Mýrdalsjökull a proslulými plážemi s černým pískem na jižním pobřeží ostrova. Je to zřejmě jediná vesnice na pobřeží Islandu, která nemá vlastní přístav a tak žije především z cestovního ruchu.

Touto kouzelnou vesničkou jsme pouze projížděli a neměli jsme tedy možnost ji blíže prozkoumat. Hlavně ty historické dřevěné domky by stály za příští návštěvu.

NP Skaftafel patří k nejkrásnějším a nejrozsáhlejším národním parkům na Islandu. Jedná se o národní park disponující kategorií IUCN II. Jeho ekosystémy jsou na Island velmi rozmanité - ostré horské hřebeny, ledovce, hřmící vodopády a horské louky porostlé divokou květenou. Na jeho území zasahuje druhý největší evropský ledovec Vatnajökull s 8100 km² (první zůstává ledovec Austfonna na Špicberkách s 8492 km²).

Park byl ve své novodobé podobě již několikrát rozšiřován a plánuje se jeho spojení s NP Jökulsárgljúfur, čímž by vzniklo obrovské chráněné území o rozloze zhruba 15000 km².

V parku Skaftafel jsme v podstatě poprvé narazili na nějakou vyšší islandskou vegetaci. Jedná se o bujné březové lesy („březové křivolesy“), které dosahují na Island úctyhodné výšky až 12 m. Díky nim vypadá park při pohledu z letadla jako zelená oáza ohraničená z jedné strany ledovcem a na druhé přechází ve stejně nehostinnou kamenitou pustinu.

Vysněný vodopád Svartifoss s čedičovými varhany jsme nejprve nemohli najít kvůli přehlédnutí úvodní tabule s mapou, kde bylo vyznačeno hned pět vodopádů. Svartifoss byl z nich určitě ten nejpůsobivější. Byl z nich také položen nejvýše s nezapomenutelným výhledem na ledovec Skaftafellsjökull (jižní výběžek Vatnajökull). Během sestupu pak následovala série krupobití s deštěm. Po jejich odeznění jsme pak ještě do tmy fotografovali gigantické morény ledovce plazících se až téměř k hranicím parku.

foto#1068

Vodopád Svartifoss

NP Skaftafel

Ledovec Vatnajökull

Při dalším prudkém dešti jsem se schovali v místním informačním centru, kde jsme si ještě půl hodiny po „zavíračce“ natočili horkou kávu. Mezi tím, co jsme si při usrkávání kávy prohlíželi pohledy a fotoknihy, tekly z nás na podlahu pramínky vody z totálně promočeného goretexu. Prodavačka a uklízečka v jednom to vzala vcelku profesionálně a určitě ji potěšilo naše „I´m so sorry“.

Po tmě jsme se pak vydali po „ring-road“ dále východním směrem k legendárnímu jezeru Jökulsárlón. Samozřejmě, že se nám ho ve tmě podařilo přejet J. U takového kultovního místa, jako je Jökulsárlón, jsme očekávali nějaké výrazné značení a ne jednu malou odbočovací „cedulku“.

Noc s přeháňkami, strávená na parkovišti u jezera, neslibovala bohužel žádné fotogenické ranní podmínky, natož snad bláznivou možnost fotografování polární záře. Bylo bohužel pod mrakem a nad ledovcem hřmělo.

Co se týká srážek v době přelomu září/října, tak jsme si nemohli vybrat „lepší“ období. Konkurovat tomu mohl snad jenom „ultradeštivý“ měsíc březen. Jak jsme se ale poté doslechli od místních, tak rok 2014 byl v tomto opravdu výjimečný.

http://www.mundo.cz/island/pocasi

Den 4

Jökulsárlón je rozlehlé jezero okouzlí každoročně davy návštěvníků tím, jak po jeho hladině plují zářivě modré ledovcové kry. Rozprostírá se mezi mořem a ledovcem Breiðamerkurjökull. Z něho se odtrhávají ledové kry, sesunují se na vodní hladinu jezera a směřují k moři. Díky tání okolních ledovců se plocha jezera neustále zvětšuje. Laguna má nyní rozlohu kolem 17 km². Mezi ledovými krami je možné podniknout výlet obojživelným člunem, čímž získáte možnost prohlédnout si zblízka nejen modravé kry, ale i zde žijící tuleně.

Fotografování jezera probíhalo asi tak, že člověk stojí na „pláži“ jezera dlouhé hodiny a hledá zajímavé kompozice. Samozřejmě jsme se do toho pořádně „zažrali“, ztratili pojem o čase a o situaci kolem nás. Často se setmělo a začal další déšť. V ten moment se na hladině jezera objevilo několik tuleňů a tak přišel na řadu i teleobjektiv, déšť nedéšť. Tuleni již asi byli na lidskou přítomnost zvyklí a objevovali se i v relativně krátké vzdálenosti od břehu. Přesto to ale byla docela „honička“, protože tulení chování bylo celkem nepředvídatelné. Rychle mizeli a zase se objevovali, často na zcela jiném místě.

Kombinace modrých ledových ker s černou sopečnou pláží a výhledem na ledovec vytváří zcela neopakovatelnou atmosféru tohoto unikátního místa – jezero Jökulsárlón a jeho „genius loci“.

Jökulsárlón

foto#1079

Jezero Jökulsárlón

NP Þingvellir

foto#1039

foto#1054

foto#1055

Po cestě k městečku Höfn jsme míjeli velké množství ovčích farem.

Islandské ovce to je nejen turistický fenomén a národní dědictví, ale také nastávající problém příštích generací. Ovcí je na Islandu přibližně 3/4 milionu, tedy asi 2,5 krát víc než lidí – a v létě je potkáváte téměř všude. Islandské plemeno je světoznámé a ostrované jsou na ně pyšní. Je přísně zakázáno na Island ovce dovážet – to aby zůstala zachována čistota plemene, jehož genofond je údajně shodný s genofondem zvířat dovezených před mnoha stoletími právě Vikingy. Dříve zde tato zvířata sloužila též jako zdroj mléka, jehož vysoká produkce je plemenu vlastní dodnes. Jehněčí či skopové tvoří dodnes zhruba polovinu masité stravy průměrného obyvatele.

Dnes jsou islandské ovce zmiňovány hlavně se vztahem k místní katastrofální erozi.

Pro ekonomiku země již nejsou zdaleka tak důležité, jako tomu bylo dřív, přesto jejich počty výrazněji neklesají. Místní lidé na ně nedají dopustit, patří již totiž téměř k národním symbolům Islandu. Přirozeného nepřítele, jako např. v Evropě vlka, ovce na Islandu nemají.

http://www.islandklub.com/article_19

Stokksnes je mys ležící na jihovýchodě Islandu. Nachází se pod pohořím Klifatindur (Vestrahorn). Na samotném mysu se kromě majáku nachází také velká radarová stanice, která byla kromě jiných vojenských zařízení a letišť vybudovaná USA v době studené války (r. 1955), později také využívána zeměmi NATO. V průběhu času byla řada vojenských budov srovnána se zemí.

http://usradarsitesiceland.com/

Na konci cesty se pak nachází stylové Viking Café s pasoucími islandskými koňmi.

Pohoří Stokksnes

Po projetí asi kilometrového tunelu se otevřelo východní pobřeží Islandu s panoramatickými výhledy na řadu krásných fjordů. Jelikož jsme tankování paliva v Höfn dost podcenili, tak jsme se do malého městečka Djúpivogur docela zapotili, zda nám ještě vyjde benzín. Bylo to tentokrát „o fous“. V Djúpivogur nás už očekávala malá benzínka – byli jsme zachráněni. Problém byl ale vtom, že jindy bezproblémové natankování přes automat na kreditní karty se vždy na stejném místě zaseklo a kreditku nám zase vrátilo. Bylo také znát, že jde o zapadlejší městečko a tak bylo vše jen v Islandštině.

Na Islandu je zvláštností, že téměř všude jsou právě benzínky centrem všeho dění – nákup jídla, spotřebního zboží a bufet s kavárnou, včetně posezení. Dokonce si můžete po zakoupení jednoho šálku kávy, do propůjčeného hrníčku sami načepovat z přistavěného kávovaru, jako u vás v kuchyni.

Po delším rozhovoru s obsluhou, kdy jeden mluvit anglicky a druhý islandsky, se věci dali překvapivě do pohybu. Před námi si prodavačka „za pultem“ převlékla do montérek a pracovních rukavic a vyšla ven k našemu autu. Nejprve kontrolovala funkčnost automatu, pak nadzvedla poklop od benzínové pumpy a desítky minut zkušeně prohlížela trubky a jejich kontrolky. Nakonec všechno zavřela a vyzvala nás, abychom automat znovu vyzkoušeli, tentokrát pod jejím dozorem. Nakonec všechno šťastně klaplo a my si konečně s úlevou načepovali „plnou“.

Vyjeli jsme směrem na sever, na Egilsstaðir. Chtěli jsme si cestu zkrátit o zdlouhavé projíždění pobřežních fjordů na východním pobřeží a tak jsme se rozhodli projet horský průsmyk Öxi. Bylo to docela dost dobrodružné. Nejprve jsme se párkrát ztratili a tápali v místním značení, potom jsme se zase ztratili v proslulé „islandské mlze“ a pak jsme málem vjeli do stáda nehybných ovcí, které nám zatarasily cestu.

Öxi je krásný horský průsmyk plný potoků a vodopádů. Krajina se poté začne více otevírat a kromě horských panoramat se objeví i náznak lesa.

U Egilsstaðir jsme se napojili opět na „ring-road“ a mířili dál na severozápad. Krajina se opět začala dramaticky měnit, jak je ostatně pro Island typické. Projížděli jsme hodiny vyprahlou pustinou vstříc nádhernému západu slunce. Z našeho omámení nás vytrhlo až auto ležící „čumákem“ ve škarpě. „Vy jste se zase kochal, že jo, pane doktore?“

Nakonec jsme stáli před odbočkou kamsi do nekonečné pustiny, směrem k nejmohutnějšímu vodopádu Evropy - děsivému Detifoss.

Cesta k vodopádu byla poměrně tísnivá, i když probíhala otevřenou pustinou. Po krásném západu slunce se začalo rychle stmívat a my ještě neměli moc představu, jak daleko ještě je náš vysněný cíl. Jak se začala cesta opět natahovat a ryska benzínu pomalu snižovat, přepadaly nás i zbabělé myšlenky na návrat na „ring-road“, do bezpečí civilizace. Kvalita vozovky byla dost děsivá, plná větších výmolů. Pro jiné auto než „plnokrevný“ offroad to nebylo představitelné. Často jsme se po vjetí do extra hluboké jámy po sobě s hrůzou podívali, zda máme „všech pět po hromadě“ podnikat takovou akci v nastupující tmě. Konečně Detifoss!

Detifoss je pokládán za nejmohutnější vodopád v Evropě s průtokem vody mezi 200 - 500 m3 za sekundu (průtok závisí na roční době, zejména v létě je značně vysoký díky tajícímu ledovci). Nachází se asi 15 km jižně od NP Jökulsárgljúfur.

U vodopádu jsme byli naprosto osamocení, což ještě umocňovalo velmi sugestivní atmosféru celého místa. Po obligátním focení delších expozic jsme zde ještě dlouho postávali, meditovali a vychutnávali všudypřítomný „genius loci“.

foto#1085

Kaňon řeky Jökulsá á Fjöllum

Vodopád Detifoss

Z našeho snění nás spolehlivě vytrhla adrenalinová cesta zpět, tentokrát již v naprosté tmě. Nakonec jsme šťastně našli cestu k sopečnému komplexu Krafla a rozhodli se pro zakempování v malém městečku Rejkjahliku. To už byla cítit všudypřítomná síra a my si ve tmě představovali, jak bude tento vulkanický komplex asi vypadat ve dne. Dokonce svitla naděje, že bychom mohli natankovat ještě teď v noci v nonstop benzínce přímo v Rejkjahliku, ale znovu nefungoval automat.

Noc byla již taková klasická „islandská“ s menším uragánem, kdy se auto kymácí celou noc ze strany na stranu a to i přesto, že jsme chytře zaparkovali mezi dvěma obřími kontejnery.

Den 5

Ranní východ slunce byl jak z jiného světa. Jakmile jsme se vykolébali ze zamlženého auta a rozkoukali se kolem, tak včerejší mračna byla ta tam a celé okolí Krafly se barvilo do ruda. Náš první skutečný východ slunce na Islandu! Najednou nastal zmatek, v autě začalo zběsilé hledání fotovýbavy, rychlé stavění stativu a hledání vhodné kompozice. Předchozí rána byla klasicky šedavě deštivá a tak šanci na zajímavé ranní podmínky již nikdo nebral vážně. Teprve až při focení jsem si všiml školácké chyby, a to částečně zamlžené čočky objektivu. V té chvíli prožívá člověk všechny možné emoce najednou – úžas, překvapení a orgastickou radost z mimořádných podmínek, vztek a frustraci pak z naší nepřipravenosti a chyb. I přes to jsme nakonec měli víc štěstí než rozumu a něco se z tohoto památného rána nafotit podařilo.

foto#1093

Východ slunce, Krafla

Krafla je vulkanický komplex na severu Islandu s 10 km širokou kalderou. V nedávné minulosti byla aktivní naposledy v letech 1975-1984. Příčinou všech vulkanických aktivit v regionu je zlomový systém ve směru sever-jih, pod nímž se ukrývá magmatický krb. Sopečná činnost zde vytvořila jasně barevná kráterová pole a bahenní. Geotermální energii využívá i nedaleká elektrárna, která dosahuje výkonu až 60 megawattů.

foto#1098

foto#1100

Vulkanický komplex Krafla

Vulkanický komplex Krafla

Víti (peklo) je kalderový kráter ležící nedaleko sopky Krafla. V roce 1724 na její západní straně započaly silné erupce, které nastartovaly období známé jako „Mývatnské ohně“. Během této doby byl vytvořen tento nový kráter Víti. Kráter je dnes poměrně hluboký a zaplavený akvamarínovou vodou. Lem kráteru obklopují parní průduchy ve strmých hnědých štěrkových svazích, nedaleko jsou bahenní gejzíry, bublající jezírka i pustá tvář sopečné krajiny.

Lávové jezero Víti

Na „čadící krajinu“ Krafly jsme se samozřejmě velmi těšili. Celá oblast je „prošpikovaná“ čoudícími komíny, průduchy a puklinami, které se doplňují s gejzíry a jezírky a kolem všeho jen lávový písek a pustina. Nejvíc jsme si toto velmi dramatické prostředí užili z jedné naučné stezky, která nám umožnila se dostat hlouběji do tohoto magmatického „šílenství“. Zastavili jsme se i u série geo-elektráren. Jde vlastně o velký paradox Islandu, který díky svým přírodním živlům, může většinu své „čisté“ energie čerpat z těchto obnovitelných zdrojů. Co je ale nyní jeho spásou, může se v budoucnosti stát jeho osudem, pokud skutečně dojde k očekávané supererupci, která celý ostrov zdecimuje.

Naše islandská „road trip“ pokračovala směrem severozápad k oblíbenému jezeru Mývatn a k „božskému“ vodopádu Godafoss.

Jezero Mývatn (komáří/muší jezero) má rozlohu 38 km² a dosahuje hloubky maximálně 4,5 m. Vyplňuje starou ledovcovou kotlinu zahrazenou lávovým potokem. Nad hladinu jezera vyčnívá zhruba 50 vulkanických ostrovů a ostrůvků, oddělených krátery. To vše proto, že tudy prochází významný tektonický zlom – Středoatlantský hřbet. K nejznámějším erupcím v této oblasti patří tzv. Mývatnské ohně z let 1724-1729. V létě se nad jezerem vznášejí hejna muchniček (pakomárů), kteří v některých obdobích léta znepříjemňují pobyt zdejším návštěvníkům. Zato však muchničky slouží jako potrava pro množství ryb a také ptáků. Pro oblast je typický hlavně hohol islandský, který je jinde na Islandu velmi vzácný.

Nás u jezera zaujali skupinky islandských ovcí, které se od nás nechaly fotit v atraktivním prostředí skalnaté hráze jezera.

Jezero Mývatn

Goðafoss (vodopád Bohů) patří určitě k nejkrásnějším islandským vodopádům. Vodní tok ledovcové řeky Skjálfandafljót tu spadá z výšky 12 m a tvoří tak vodopád ve tvaru podkovy široký kolem 30 m. Právě tato část říčního kaňonu byla vytvořena v 8000 let starém lávovém poli, které tu vytvořila dnes již vyhaslá sopka Trölladyngja. Kolem roku 1000 zde zákonopravce Þorgeir Ljósvetningagoði rozhodl o tom, jaké náboženství budou místní obyvatelé vyznávat. Při cestě kolem vodopádu do něj odhodil pohanské rytiny severských bohů a tím ustanovil, že se obyvatelé země stávají křesťanským národem. V katedrále v Akureyri je tato událost zobrazena na jednom z oken. Na tomto základě dostal také vodopád své jméno.

Tak, jako u všech vodopádů Islandu, tak i Godafoss nebyl výjimkou a „dovolil“ nám ho fotografovat pouze v prudkém dešti, který jak se na Island „sluší“, byl často horizontální. Člověk pak má skoro pocit, že snad musí pršet i zespodu nahoru. Godafoss, společně s Gulfossem a Detifossem patřily k tomu nejmonumentálnějšímu, co jsme na Islandu viděli.

Goðafoss

Závěrem pátého dne nás čekala plánovaná fotografická „lahůdka“ jménem Hvítserkur.

Hvítserkur je bizarní skalní útvar nacházející se na severozápadním Islandu na poloostrově ostrov Vatnsnes. Jde o 15 m vysokou skálu, která ční z moře blízko islandského pobřeží. Díky své poloze jde o atraktivní hnízdiště pro řadu ptáků. Jde o jeden ze symbolů celého Islandu, dokonce se dříve objevil i na poštovních známkách.

Západ slunce jsme již propásli a tak jsme již v klidu zkoušeli různé kompozice a delší časy. Toto místo je naprosto magické, nedivím se, že je tak často fotografované. Společnost nám v noci dělali ze sousedního „offroad obytňáku“ pár Francouzů. Noc byla neklidná, plná očekávání vytouženého východu slunce plného barev a s Hvítserkurem v pozadí.

foto#1106

foto#1107

Hvítserkur

Den 6

Ráno jsme se probudili do hřmící bouřky. Hvítserkur byl bičován příbalovým deštěm. Naše plány, touhy a představy vzaly za své a s tímto nezapomenutelným místem jsme se rozloučili a kolem pobřeží jsme pomalu opouštěli poloostrov Vatnsnes. Zkoušeli jsme ještě nějaké focení pobřežních majáků, ale počasí nám příliš nedovolilo. Při tom se mi ještě podařilo po kolena zapadnout do kaluže. Již notně promočené boty pak ještě chytly „stylový“ rezavý nádech od místní vegetace.

Maják, pobřeží Vatnsnes

Po cestě na západ směrem k Reykjavíku se okolní krajina zase začala měnit. Míjeli jsme zasněžené horské průsmyky a azurová jezera. Cesta se díky neprostupné mlze a namrzlé vozovce stala napínavou i s naší Suzuki Vitara napínavým dobrodružstvím.

Najednou se z auta ozval výkřik: „Brzdi, vole!“ Před auto nám vběhl obrovitý beran a zůstal před nám stát a pozoroval nás. Během naší cesty jsme již viděli hodně islandských ovcí i pár statných exemplářů, ale takovou „obludu“ teda ještě ne. Bylo jasné, že jde o staršího alfa samce, který se již dlouhou dobu nebojí nikoho a ničeho. Dlouho panoval „status quo“ a bylo vidět, že i on je zvědavý a pozorně si nás prohlížel. Dokonce nám dovolil udělat pár snímků teleobjektivem. Najednou se otočil a zmizel v nedalekém houští.

foto#1067

Jakmile jsme se vzpamatovali z nečekaného střetnutí, zamířili jsme zpátky směrem ke „zlatému trojúhelníku“, k jednomu z islandských „klenotů“, národnímu parku Þingvellir.

Þingvellir je národní park ležící uvnitř obrovského riftového údolí u poloostrova Reykjanes na jihozápadě Islandu. Vzhledem k poloze na hranici tektonických desek vznikají na pláních pukliny i větší trhliny. Jednou z nich protéká řeka Öxará. Kromě ní je v parku také několik potoků a jezer, která obklopují úchvatné přírodní scenérie. Lávová pole jsou tu mírně zvlněná, porostlá mechem nebo vřesem. Místo je významné nejen z geologického hlediska (severoamerický a eurasijský kontinent se přímo zde od sebe vzdalují), ale také má své místo v historii Islandu. V roce 930 zde byl ustanoven tzv. AlÞing neboli valné shromáždění. Ačkoli moc a význam těchto sněmů během let upadal, Þingvellir zůstal místem jejich konání až do roku 1798, kdy byl přesunut do Reykjavíku. Roku 1801 byl sněm zcela zrušen. Spolu s vodopádem Gullfoss a tryskajícím termálním proudem Geysir tvoří národní park Þingvellir tzv. „zlatý trojúhelník“. Je chráněn světovou organizací UNESCO.

V parku Þingvellir neví člověk, kam dřív. Jestli jít fotit tektonický zlom, lávová pole s mnoha zálivy nebo místo bývalého AlÞingu. Na relativně malé ploše vytváří tyto fotogenická místa velmi pestrou mozaiku s nádhernou scenérií hor na horizontu.

foto#1043

NP Þingvellir

NP Þingvellir

foto#1062

foto#1070

foto#1073

NP Þingvellir

Samostatnou kapitolou je pak jezero Þingvallavatn, které je srdcem celé oblasti. Bylo vytvořeno lávou, která zhruba před 9000 lety přehradila odtok místních pramenů a dala tak vzniknout největšímu jezeru na Islandu s celkovou rozlohu má 84 km². Sopečná činnost vytvořila na hladině jezera tři ostrůvky. Jezero si velmi oblíbili stěhovaví ptáci, je zde možno pozorovat potáplice lední a hoholy islandské. Vedle tří místních hydroelektráren na řece Sog, které patří na Islandu k nejstarším, je na jižní straně jezera v údolí Nesjavellir také jedna z největších islandských geotermálních elektráren, která elektřinou, teplem a teplou vodou zásobuje hlavní město Reykjavík.

Závěr dne pak patřil fotografování velkolepého západu slunce nad jezerem.

Následuje návrat k západnímu pobřeží, k majáku Reykjanesvíti, kde už zase prší a nastupuje noční bouřka.

foto#1086

Jezero Þingvallavatn

foto#1090

Den 7

Ráno bohužel bouře neustává, naopak se nám zdá, že je snad ještě silnější vítr než včera. Přemýšlíme, co dál. Máme teď vlastně jeden den „k dobru“. Venku se „čerti žení“ a v autě hraje naplno apokalyptický soundtrack z filmu „Inception“. Vše dokonale kontrastuje s okolní „pekelnou“ krajinou Reykjanes.

Míjíme velmi populární Blue Lagoon, která patří k nejnavštěvovanějším místům na Islandu vůbec. Jedná se o geotermální lázeňský areál, kde v pusté sopečné oblasti tryskají na povrch solfatarové proudy (vodní páry s příměsí oxidu uhličitého). Návštěvníkům se naskýtá možnost koupání v nekrytých termálních bazénech. Voda je mléčně modravá a vznáší se nad ní pára. Zdejší voda totiž pochází z nedaleké geotermální elektrárny Svartsengi a je ochlazována na 38°C. Na dně bazénu se nachází šedavé bahno, které působí příznivě na kožní choroby. Zažít hydraulickou masáž umožňuje vodopád s horkou vodou, najdete tu také parní lázně a saunu.

Potom padlo společné rozhodnutí. Chtěli jsme ještě naposledy pocítit jedinečnou atmosféru jižního Islandu, poloostrova Dyrhólaey. Po cestě míjíme vulkanický komplex Eyjafjallajökull, která i přes svůj nevyslovitelný název zůstala v paměti skoro všech Evropanů díky své zkomplikované erupci v r. 2010.

Sopka Eyjafjallajökull

Blížíme se k vodopádu Skogafoss a napadlo nás, že někde v blízkých sopečných plážích se musí nacházet známý vrak letadla Douglas DC-3 Dakota. Ten patřil původně americkému námořnictvu, ale v listopadu 1973 tu musel nouzově přistát kvůli nedostatku paliva. Od té doby se stal další islandskou atrakcí.

Rozhodli jsme se, že když už jsme tak blízko vraku letadla, tak ho zkusíme najít. Podcenili jsme ale rozlehlost pobřeží, a když člověk nezná ani orientační polohu letadla, tak to bylo skoro nemožné. Na černých plážích posetých vulkanickými kameny se náš offroad držel dlouho statečně, ale nakonec se nám i tak podařilo zapadnout. Při vyprošťování se nám ještě při vší smůle přepálila spojka. Jakmile to v autě začalo podezřele smrdět, tak ta spojka byla „jasná“.

Černé pláže Dyrhólaey

V té chvíli nám nezbylo nic jiného, než pokorně zavolat naši autopůjčovnu a nahlásit problém.

Po dlouhém a zbytečném hovoru s jedním "chlápkem", který od nás chtěl hlavně slyšet, že přebíráme veškeré náklady za servisní práce, nám naštěstí zavolal sám majitel, s kterým jsme se i díky jeho slušné angličtině domluvili na odtahu a vyzvednutí.

Asi po dvou hodinách nás vyzvedl člověk z půjčovny a naší pokaženou Suzuki si pak vytáhl na korbu vozíku. V duchu nás už strašily černé myšlenky, kolik bude stát oprava spojky. Mezi tím už náš člověk telefonoval s majitelem a oznámil nám, že všechny náklady přebírá půjčovna, takže „konec dobrý, všechno dobré“. Jeho šéf byl až neuvěřitelně vstřícný člověk nebo měli velmi dobrou pojistku.

Z našeho zachránce se „vyklubal“ velký nadšenec motokrosu a „ulimate fight“ zápasů. Jeho největší modlou byl „jejich“ islandský zápasník Gunnar Lúðvík Nelson.

https://en.wikipedia.org/wiki/Gunnar_Nelson_(fighter)

Po cestě do Reykjavíkuse postupně rozvykládal o své ženě, která vlastní tetovací salón. Potom mluvil dlouho o sobě, že dřív hodně pil, ale jeho žena z něho udělala lepšího člověka. Mezi řečí nám jenom letmo zmínil, že pojede zkratkou přes vnitrozemí, protože chce stihnout dnešní zápas se svým idolem Gunnarem Nelsonem, který právě dnes večer bojuje v Reykjavíku!

S těmito slovy na to pořádně „šlápl“ a my se řítili hornatým vnitrozemím. Mezi tím se změnilo počasí. Předchozí déšť se změnil ve vánici, ale nevypadalo to, že by nás to nějak významně přibrzdilo. Naopak, náš řidič ještě přidával, dokonce i při jízdě z kopce dolů. To okomentoval svým tradičním suchým humorem, že ještě nemá přezuté zimní gumy!

Potom jsme nadhodili obligátní téma „počasí na Islandu“ a tak nám vyprávěl, že jsou na častý déšť zvyklý, ale letos že to byl opravdu extrém. Prý jeden z nejdeštivějších, co na Islandu zažil.

Konečně v Reykjavíku! Dojeli jsme se do autopůjčovny a dostali jsme do zítřejšího odletu provizorní Toyotu Yaris. Až teprve po našem rozloučení jsme zjistili, že nádrž je snad zcela prázdná. Doufali jsme, že se alespoň „dokodrcáme“ k nejbližší benzínce, což se nakonec podařilo a tak jsme se mohli vrátit zpět do Keflavíku, kde naše islandské dobrodružství vlastně začalo.

Za permanentního pršení jsme přespali v nové Toyotě raději přímo u letiště, abychom do našeho odletu v 7 hod ráno již nic neriskovali. Celou noc do auta vytrvale buší déšť. Moc jsme toho nenaspali.

Den 8

Přivstali jsme si trochu dřív, chtěli jsme se před odletem trochu zkulturnit a převléct nasmrádlé oblečení. Zprvu všechno bez problémů, dokonce nám zbyl nějaký čas na nezbytnou ranní kávu. Potom jsme se v pohodě zařadili do odbavení a netušili, co bude následovat.

Na keflavíckém letišti probíhalo odbavení v jakémsi dlouhém „hadu“ který ústil do několika málo společných východů. Předběhla nás malá skupinka Asiatů asi se 100 kg fototechniky. Problém byl vtom, že každou chvíli se k nim přidávali další a další, jakoby jim ti ve předu jen drželi místa.

Každou chvíli jsme se dívali po hodinkách a celá situace začala vypadat již kriticky. Až jsme konečně odevzdali naše zavazadla a prošli odbavením, tak nám obsluha suše oznámila, že jdeme již pozdě, a že naše letadlo je již ve vzduchu! No, v nás „hrklo“. „To přece nemůžete myslet vážně!“ Když jsme se ptali na naše zavazadla, tak nám bylo řečeno, že ty se asi na palubu ještě dostali, a že nám v tuto chvíli nemůžou moc pomoct. „Takže to máme jako čekat až na zítřejší let?“ Několik minut mezi sebou vášnivě telefonovali a my slyšeli jen monotónní Islandštinu. Nakonec k nám přistoupí jeden z obsluhy a anglicky povídá: „Your plane is still here! It´s a final call! Hurry!“ Potom následoval již jen úprk nastupovacím tunelem a doslova naskočení do letadla. Za námi se dveře okamžitě zavřely a letadlo se dalo do pohybu.

Po několika minutách letu jsme se konečně dostali „k sobě“ a přehrávali si to v hlavě celé ještě jednou. Poslední dny na Islandu byly opravdu adrenalinové. Jinak jsme si celý týden i přes monotónně deštivé počasí užívali a na tento ostrov plný přírodních dramat se v budoucnu ještě vrátíme.

.