„My dnes víme velmi dobře, že i když se před časem říkalo, poručíme větru, dešti, že procesům, které probíhají v komplexních ekosystémech, skoro ani nerozumíme. Nechtěli pak, abychom je ovládali. My nedovedeme řídit vývoj ekosystému, my se musíme od přírody učit, my musíme pokorně pozorovat a místa, kde to pozorování můžeme učinit, to jsou místa, kde bychom neměli zasahovat, to jsou národní parky. Proč je Šumava národní park? Šumava je velmi cenné území. Na Šumavě jsou mokřady, které jsou ojedinělé v celé střední Evropě. Žádný okolní stát nic takového nemá. Na Šumavě je řada malých stanovišť, kde se uchovaly druhy, které jinde v Evropě od doby ledové dávno vyhynuly. Můj kolega, doktor Rusek, má 30 nových druhů bezobratlých, bezkřídlých druhů hmyzu právě ze Šumavy. Rozmanitost životních forem, která je důležitá pro udržení stability celého systému, ekosystému, celé přírody. To všechno je poškozené mýcením lesa a zejména mýcením ve vyšších horských polohách, a to je jednoznačně prokázané, jednoznačně prokázané i pro Šumavu, a proto je nepochopitelné, že někdo řadu let pokračuje ve vytváření holin a dokonce to považuje za řešení tzv. kůrovcové kalamity.“
Prof. RNDr. František Sehnal, CSc. - entomolog se zaměřením na hmyzí endokrinologii a vývojovou biologii, od roku 2007 je ředitelem Biologického centra AVČR
Kůrovec jako mediální hvězda
Lýkožrout smrkový, neboli kůrovec, se po léta stal v NP Šumava jakýmsi zaříkávadlem a kvůli "boji s broukem" bylo již odlesněno obrovské, bohužel i biologicky cenné území.
Stále znovu se stává velkým politickým tématem, které dokáže vyvolat nekonečné politické spory, demonstrace i občanské blokády, policejní zásahy a dokonce i udělení vyznamenání prezidenta republiky.
http://ekolist.cz/cz/fotobanka/demonstrace-za-odvolani-reditele-parku-sumava-jana-straskeho
http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/sumava-rozdelila-obcany-podepisuji-petice-a-pisou-necasovi
http://ekolist.cz/cz/publicistika/priroda/blokada-na-sumave-jeden-den-na-ptacim-potoce
Kůrovcová gradace
Pro pochopení chování "nenáviděného brouka" a poznání opravdové příčiny dnešní dramatické situace nejenom na Šumavě, je nutné se posunout od zpolitizovaného a zmedializovaného obrazu ke skutečné problematice, k biologii lýkožrouta smrkového (kůrovce).
Kůrovec byl, je a vždy bude neoddělitelnou a přirozenou součástí (původně horských) smrkových porostů. Tyto dva druhy spolu koexistují již tisíce let. A ukazuje se, že jejich vzájemný vztah je jakousi formou mutualismu, která přináší výhody pro oba druhy.
Kůrovce nelze ze smrkových lesů nikdy zcela eliminovat! I při nekalamitním stavu (za nepříznivých podmínek - vlhko a chladno) zůstává v jakémsi podprahovém dormantním stádiu (tzv. latence). Na první pohled se zdá, že ze smrkového porostu vymizel, protože je detegováno pouze minimální nebo žádné napadení. Jeho populační stav zůstává sice minimální, ale ne nulový!
http://sumava.tadytoje.cz/info/tiskovezpravy/studie/kurovec.htm
Za pro kůrovce optimálních podmínek (teplý a suchý rok, oslabené starší porosty, polomy, stejnověké monokultury atd.) dochází po počáteční mírnému vzestupu populační křivky (tzv. progradace) k následnému prudkému vzestupu amplitudy (gradace) až dosáhne svého maximální potenciálu - vrcholu křivky (kulminace).
Tak jako o možném vzestupu křivky rozhodovalo mnoho biotických i abiotických faktorů, není tomu jinak ani u následného poklesu populace (retrogradace), který musí nutně následovat po předchozí kulminaci populační křivky. Většinou se tak děje z důvodu vyčerpání potravního zdroje (uschnutí labilních smrků) v oblasti gradace, většinou v souhře se změnou počasí a nástupem přirozených nepřátel kůrovce.
http://www.waldwissen.net/waldwirtschaft/schaden/insekten/fva_schadinsekten_is2/index_EN
Přirozená cykličnost gradací
Kůrovec, jako hmyzí herbivor,prodělává jednotlivé gradace asi v pětiletých cyklech, mezi nimiž "živoří" ve své latentní fázi. Také smrková dynamika vykazuje pravidelné cyklování v návaznosti na větrné a kůrovcové disturbance.
Protože se tento hmyz množí rychle, zatímco stromy pomalu, připomíná populační dynamika lýkožrouta občasné pulzy. Tato skutečnost byla potvrzena na základě dlouholetých dat i pro různé další druhy. Za zmínku stojí především více než 200 let dlouhá časová řada pozorování obaleče Choristoneura fumiferana z Kanady (Royama 1984) nebo analýza 100 let gradací lýkožrouta smrkového v Evropě (viz výše Skuhravý 2002).
V bezzásahovém ekosystému dojde podle známých dat i předpovědních modelů k utlumení gradace asi po pěti letech zcela samovolně, následkem vnitřní dynamiky systému herbivor – rostlina (Berryman a Kindlmann 2008). Xylofágní hmyz (živící se dřevem) je obvykle vázán na jediný druh (nebo na několik málo druhů) hostitelského stromu – na ten se specializuje a jedině na něm je schopen úspěšně dokončit vývojový cyklus.
Historie kůrovcových gradací v Evropě v 2. pol 20.st.
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/144151/?lang=en
Pasivní nebo aktivní management?
Samozřejmě hraje svou roli i lesnický management (asanační těžba a odvoz), ale v poslední době se ukazuje, že jeho role v přirozeném boreálním lese bude jen marginální. Navíc se při srovnání aktivního a pasivního managementu zdá, že aktivní protikůrovcový boj je v praxi těžko realizovatelný (rychlá asanace na obrovských plochách) a v konečném důsledku vlastně neefektivní (Grodzki et al. 2006).
Do souvislosti s tím musíme uvést i destruktivní účinky aktivního managementu ve fragilních ekosystémech horský smrčin (porovnání s pasivním managementem později), i když je zde tendence nasazování "měkčích metod" protikůrovcové intervence (tzv. loupání na stojato aj.).
Mezi laiky panuje obecné přesvědčení, že bojem proti kůrovci se následky („škody“) jím způsobené zmenší. To, že je skutečnost složitější, ukazuje obr. 4, v němž je porovnána populační dynamika lýkožrouta smrkového v polské a slovenské části Tatranského národního parku (Jakuš a kol. 2003, Grodzki a kol. 2006, Lieutier a kol. 2007).
Na polské straně, kde lesy ponechali zcela bez zásahu, došlo k menší kalamitě než na Slovensku, kde se proti kůrovci soustavně zasahovalo. Autoři přisuzují výrazný pokles napadených stromů v letech 1996–97 chladnému a deštivému počasí a zvýšené aktivitě přirozených nepřátel lýkožrouta. To podporuje hypotézu, že přirození nepřátelé a počasí mohou mít za určitých okolností na populační dynamiku lýkožrouta mnohem větší tlumící vliv než asanační zásahy provedené člověkem.
Porovnání managementu mezi slovenským TANAP a polským TNP:
(Grodzki et al. 2006)
Vliv zonace
Z výše uvedeného vyplývá, že jediným efektivním nástrojem v boji s kůrovcovou gradací v přirozeném boreálním lese je bezzásahovost, tj. pasivní management. Podmínkou je ale dobře strukturovaná zonace, která rozhoduje o efektivnosti a smysluplnosti nejenom boje s kůrovcem, ale i ochraně druhů a přírodních procesů, což by mělo být primárním cílem každého národního parku.
Prioritou každé zonace by měly být velké a kompaktní bezzásahové jádrové zóny, které budou dostatečně přehledné a s relativně malým obvodem, který se stane zásahovým pufračním pásem, chránící jednak přírodní procesy (uvnitř jádrové zóny) a zároveň okolní (nepůvodní monokulturní) smrkové lesy před kůrovcem (vně jádrové zóny).
Od r. 1995 platí tzv. "Žlábkova" zonace, kdy došlo pod vedením tehdejšího vedení (ředitel NPŠ Žlábek, ministr ŽP Benda) ke skandální fragmentaci 54 prvních zón na 135 malých ostrůvků (poprvé v celé historii IUCN!), které jsou z výše uvedeného již déle neudržitelné a s efektivní managementem a ochranou přírody neslučitelné.
http://www.sumavskenoviny.cz/788/strucny-prehled-zonaci-narodniho-parku-sumava/
Minimální životaschopné populace
Navíc existuje ještě fenomén tzv. minimální životaschopné populace a efektivní velikosti populace, která definuje rizika malých populací (genetické změny, extinkční vír atd.) a jejich riziko vymření. Což je z pohledu ochrany přírody jednoznačným důvodem pro dostatečně velké a pokud možno jednolité jádrové zóny, v kterých budou chráněné druhy těchto rizikových jevů ušetřeni a budou tímto mít i vyšší pravděpodobnost přežití populace jako celku.
Vysoce nestabilní populace tetřeva na Šumavě o velikosti cca. 500 jedinců (Grimm, Štorch 2000)
http://www.avibirds.com/pdf/A/Auerhoen1.pdf
Vlivy počasí
1. Ovlivnění smrku
Smrk s mělkým kořenovým systémem je vůči suchu velmi citlivý a každá perioda sucha jej významně oslabí. Někteří autoři považují sucho za klíčové pro vyvolání kůrovcových kalamit, i v případě Krušných hor dokonce větší než imise (Kaňák 1999).
Pravdivost této hypotézy dokládají i výsledky přímo z terénu. V bezzásahové zóně Národního parku Šumava se v rozsáhlých plochách uschlých porostů zachovaly skupiny zelených smrků (např. v Luzenském údolí), které vydržely obrovský nápor nesmírně přemnožených lýkožroutů. Velmi často, i když ne vždy, se přeživší jedinci nachází v místech s dostatkem vláhy v blízkosti pramenišť a potůčků.
Počasí se v regulaci početnosti kůrovce uplatňuje i nepřímo. Za vlhkých zim a podzimů se pod kůrou velice rychle šíří houby a plísně, které velice efektivně likvidují vývojová stádia kůrovce (Pfeffer 1954).
Počasí sehrává v populační interakci smrk-kůrovec pravděpodobně rozhodující úlohu!
2. Ovlivnění kůrovce
Za okolností dlouhodobého nízkého úhrnu srážek ve vegetační době, dlouhé sluneční fotoperiody a vysoké denní i noční teploty, se lýkožroutovi smrkovému daří, vývojový cyklus se urychluje a díky tomu může mít lýkožrout několik generací za rok.
Naopak v případě nízké teploty, dlouhodobého vysokého úhrnu srážek a krátké sluneční fotoperiody se lýkožroutovi nedaří. Jeho vývojový cyklus trvá více dní, protože je ektotermním organismem (příjem tepla z okolí), který je závislý na teplotě okolí. S dlouhodobým vlhkým počasím navíc lýkožroutovi hrozí napadení plísněmi a houbami, které mohou významně ovlivňovat úmrtnost v populaci.
1. Teplota
BAIER a kol. (2002) Teplota vzduchu je dominantní faktor podmiňující vývoj kůrovce a reprodukční cyklus (ANNILA 1969, ZUMR 1982, ANDERBRANT 1986). Další obsáhlý výzkum teplotních limitů lýkožrouta smrkového realizoval BAIER et al. 2007. Autoři předpokládali začátek aktivity na jaře při 16,5 °C. Ukončení reprodukční aktivity bylo pozorováno při délce denního svitu kratšího než 14,5 hodiny. Na území Čech tomu odpovídá 22. srpen. Na Slovensku komplexní studii s tímto zaměřením realizovali HLÁSNÝ a TURČÁNI (2009). Délku celého vývoje brouka od nakladení vajíčka po založení další generace definoval WERMELINGER a SEIFERT (1998).
Vztah mezi teplotou a generačními růstem lýkožrouta
Wermelinger, Seifert 1999 (http://www.wsl.ch/info/mitarbeitende/wermelin/publikationen/index_EN/1999_ipsrepro.pdf)
2. Srážky
Smrk ztepilý je strom spíše přizpůsobený vyšší vlhkosti, a tím je méně náchylný na nápor lýkožrouta smrkového (SKUHRAVÝ, 2002). Často může dojít k napadení porostů po náhlém stresu ze sucha (MASLOV, 2002). Stres v důsledku nízkých srážek ovlivňuje růst a snižuje tlak (turgor) uvnitř stromu, a tím obranyschopnost stromů proti útokům lýkožrouta smrkového (SKUHRAVÝ, 2002).Vodní deficit vyvolává v rostlině stres, který může postihnout všechny její funkce. Při vysychání se postupně zhoršuje příjem vody kořenovým systémem, což vede ke snižování jejího obsahu v rostlině a k charakteristickým stresovým symptomům (LUŠTINEC a ŽĎÁRSKÝ, 2003). Hodnota vodního potenciálu půdy, při které není rostlina schopna udržet pozitivní turgor, je prahovou hodnotou resistence rostliny (LUŠTINEC a ŽDÁRSKÝ, 2003).
Sucho je považováno za jednu z hlavních příčin rozmnožení lýkožrouta smrkového.Chladné, teplotně podprůměrné jaro tedy přináší negativní vliv na jeho populace. Při zvýšené vlhkosti mohou růst v chodbách plísně, které škodí všem vývojovým stádiím. Zhoršením zdravotního stavu lesních dřevin, snížením jejich odolnosti a nedostatkem srážek má za následek rozvoj houbových patogenů (TURČÁNI a kol., 2009).
Vliv počasí na kůrovcovou dynamiku v NPŠ a NPBW:
http://www.wolf.sk/dok/posobenie_lykozruta.pdf
Ze srovnání výše uvedených grafů (č. 2,3 a č. 5 a 6) je však závislost mezi teplotou a vznikem, respektive zánikem kalamity spekulativní: počátku kalamity předcházely tři roky s vyššími průměrnými teplotami. Výraznému poklesu množství kůrovce v roce 2000 předcházely roky s nižšími teplotami (1996, 1997 a rok 1999), kdy bylo méně vysloveně teplých dní (Tmax25°C), rok 2000 však patřil k teplejším. Zde je tedy souvislost méně zřetelná.
Navíc monitoring LWF (Bayer. Landesaustatt für Wald und Forstwirtschaft) upozornil, že počet aktivních hodin roje (number of hour flight period) byl v roce 2001 ve všech polohách NP Bayerischer Wald vyšší než v předešlých letech. Roj sice začal na začátku května, tedy asi o 1,5 týdne později než v předešlém roce, ale celkově bylo počasí v roce 2001 pro kůrovce příznivé. Pro úspěšnost kůrovců je při tom velmi důležitý právě počet tzv.hodin letu (flight periods), resp. dnů letu (flight days), kterých je významně více, dosáhnou-li teploty 25°C (Schlyter, Anderbrant 1989).
Nezdá se tedy, že by zásadní ústup kůrovce, ke kterému došlo v roce 2001 souvisel s teplotou. Zřejmě šlo o převažující interakci ostatních faktorů (vzestup parazitů a parazitoidů), ale hlavně došlo k vyčerpání potravního zdroje (smrků) na postižených lokalitách.
Rovněž množství srážek ovlivňuje významně početnost kůrovce. Období sucha snižují obrannou schopnost stromů. Teplé a vlhké počasí zvyšuje díky houbovým a plísňovým chorobám mortalitu kůrovce někdy až na 100 % (Nierhaus, Wunderwald 1996). Deštivé letní počasí zpomaluje vývoj kůrovce snížením počtu dnů a hodin roje. Na Grafu 4 je patrná výrazná perioda sucha v letech 1989-1992, rovněž je patrný rozdíl v množství srážek na obou stranách hranic.
Zdroj:
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/144151/?lang=en
http://sumava.tadytoje.cz/info/tiskovezpravy/studie/kurovec.htm
http://www.wolf.sk/dok/posobenie_lykozruta.pdf
Výskyt lýkožrouta smrkového
Tento druh patří v Eurasii mezi nejvýznamnější hospodářské „škůdce“ kulturních porostů s převahou smrku, zejména pro svou schopnost rychle se namnožit v příhodných potravních a klimatických podmínkách. Geografický areál vymezuje na západě Francie, severní hranice rozšíření zasahuje do Norska, Švédska a Finska (až přibližně do 66° severní šířky), na jihu sahá do severní Itálie, Bulharska a zemí bývalé Jugoslávie, na východě pak přes Kavkaz a Sibiř až do Číny.
V Evropě je hlavní hostitelskou dřevinou smrk ztepilý (Picea abies), i když jsou zdokumentovány případy, kdy žír a vývoj lýkožrouta probíhal v jedlích, borovicích a modřínech. V severovýchodní části areálu napadá rovněž smrk sibiřský (P. obovata) a smrk východní (P. orientalis).
Životní cyklus
Jako první nalétávají na stromy samečci. Teprve po 2–4 dnech, během nichž vyhlodají tzv. snubní komůrku, přilétají samičky. Na jednoho samečka připadnou zpravidla 1–3 samičky. Po spáření hlodá každá z nich tzv. matečnou chodbičkua do zářezů po stranách klade jednotlivá vajíčka. Během života samička naklade 100–150 vajíček, v průměru 30–50 kusů na jeden ovariální cyklus. Hlodání matečné chodby a kladení vajíček zabere obvykle 7–10 dní. Po 6–18 dnech se líhnou larvy, jejichž vývoj může trvat v optimálních podmínkách 7 dní, v nepříznivých až 50 dní. Období kukly představuje v průměru 8 dní. Vylíhlí brouci jsou zpočátku bílí, postupně žloutnou, dále tmavnou a pohlavně dozrávají. Přitom prodělávají tzv. zralostní žír, a to buď přímo v místě vylíhnutí, anebo po přeletu na jiné, náhradní místo. Tato fáze trvá obvykle 2–3 týdny.
Celkový vývoj od zavrtání rodičovského samce až po ukončení zralostního žíru mladých brouků probíhá za normálních podmínek 6–10 týdnů. Lýkožrout smrkový má v našich podmínkách v nižších polohách (hospodářské smrkové monokultury) nejčastěji dvě dceřiné generace do roka, ve vyšších polohách (přirozené horské smrčiny) pouze jednu.
Příznivé počasí (především teplé a bez srážek) během jarních a letních měsíců může způsobit časnější počátek rojení a významně urychlit vývoj nedospělých stadií, takže výjimečně se můžeme setkat s jednou generací navíc. Jarní rojení začíná ve středních a nižších polohách většinou na přelomu dubna a května, v horských oblastech to může být i o měsíc později v závislosti na průběhu teplot a nadmořské výšce. Letní rojení lze sledovat zhruba od poloviny června do počátku srpna. Případné třetí rojení následuje za abnormálně příznivých teplot na konci srpna až počátku září; vývoj generace založené v této době však zůstává v daném roce zpravidla nedokončen.
http://www.pohoda.joste.cz/ii/ochrana_lesa-zaklady/scripta/obrazky_skudcu/image055.jpg
Přežití zimy
Lýkožrout smrkový může zimovat jako larva, kukla nebo dospělec, v závislosti na průběhu letního nebo podzimního počasí. Vývoj larev pokračuje i za teplot kolem 5–10 °C. Zde je třeba říci, že se teploty v lýku mohou vlivem dopadajícího slunečního záření poměrně významně lišit od teplot vzduchu – nedospělá stadia se tak mohou postupně vyvíjet až do zimních měsíců, pokud nedojde kvůli dlouhotrvajícím nízkým teplotám k jejich úhynu. V důsledku toho je při začátku jarního rojení většina jedinců ve stadiu dospělce. Část zimuje v hrabance, někteří pod kůrou, kde se vylíhli, případně po přerojení pod kůrou v místě náhradního žíru.
Na konci léta vyvolá zkrácení délky dne a pokles nočních teplot u většiny dospělců postupný přechod do stavu tzv. imaginální diapauzy. Její nástup je hormonálně řízen a zahrnuje nejrůznější symptomy od změn chování až po změny exprese genů. Navenek se tento stav projevuje omezením letové aktivity (Wermelinger a kol. v r. 2012), zastavením rozmnožování, intenzivnějším žírem, hromaděním rezerv energie, jejichž celkový obsah je ve srovnání s lýkožrouty z července přibližně třikrát vyšší a mohou tak tvořit jednu desetinu až pětinu (!) suché hmotnosti těla.
Později stoupá i koncentrace látek zabraňujících zmrznutí (tzv. kryoprotektorantů). U lýkožrouta smrkového bylo obdobných sloučenin zatím identifikováno několik desítek. Podle vlastních měření (Košťál a kol. 2011) přežívají lýkožrouti v počátečních fázích diapauzy teploty kolem -10 až -12 °C, později i více než -20 °C.
Výše popsaná přizpůsobení vedoucí k úsporám energie mohou být významně narušena během nezvykle teplých zim. Dlouhodobé teploty nad bodem mrazu znamenají vyšší energetické výdaje, které sice mohou lýkožrouti vyrovnávat občasným žírem, ovšem limitující je stav lýka v místě přezimování. Pokud jde o lýkožrouty přezimující v hrabance, kteří nemají možnost energii doplňovat žírem, jsou následky mírné zimy vždy fatální. Podle vlastních pozorování přežívali lýkožrouti mnohem lépe dlouhodobé vystavení teplotám -5 °C a -10 °C než 5 °C (Košťál a kol. 2011). Přezimujícím lýkožroutům tak může mírná zima ublížit více než dlouhodobě nízké teploty, na něž jsou dobře adaptovaní.
Před jarním rojením se schopnost přežití nízkých teplot významně snižuje. K ukončení diapauzy dochází v prosinci a přezimující brouci přejdou do stavu tzv. post-diapauzní kviescence (období klidu), při níž v závislosti na teplotě pokračují v příjmu potravy, postupně obnovují hrudní létací svaly, začínají se vyvíjet i pohlavní orgány. Od poloviny února (přesné časování záleží na teplotách) je možno brouky považovat za zcela připravené pro nadcházející sezonu. Po přesunu do uměle indukovaných teplotně příznivých podmínek vyletují a rozmnožují se bez ohledu na délku dne. Pokles letové aktivity na konci vegetační sezony není způsoben jen změnou chování.
Vliv kryoprotektantů na přežívání zimního období
Zdroj:
Doležal 2013 (http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/jak-se-zije-v-lese-smrkovem-kapitoly-ze-zivota-lyk.pdf)
Košťál et al. 2011 (https://www.researchgate.net/figure/50594573_fig6_Fig-6-Seasonal-changes-in-supercooling-SCP-osmolality-of-hemolymph-and-sum)
Rojení a přerojení
Lýkožrout smrkový je polygamní druh, přičemž samice při rojení následují samce. Ti v první fázi náletu vyhledají vhodný strom, zavrtají se do kůry a vyhloubí snubní komůrku, do níž tzv. agregačními feromony lákají samičky (Zumr, 1985, Skuhravý, 2002). Tyto feromony působí zároveň i na další samce, což vede ke znásobení počtu atakujících brouků a ve výsledku k zahubení hostitelského stromu. Jeden samec se páří většinou se dvěma až třemi samicemi. Po páření samice hloubí matečné chodby rovnoběžné s osou kmene, po jejichž stranách kladou 60 - 80 vajíček. Vysoká hustota požerků a související vnitrodruhová kompetice ovlivňuje významně chování kladoucích samic. Při vyšší hustotě napadení jsou mateřské chodby kratší a nižší je i počet nakladených vajíček.
U lýkožrouta smrkového, stejně jako u mnoha jiných druhů kůrovců, se vyskytuje fenomén známý jako tzv. sesterské přerojení. To bylo pozorováno u všech generací a následuje s odstupem 2 - 3 týdnů po základním rojení. Při sesterském přerojení dochází k přeletu samic na stejný nebo zcela jiný strom, kde po regeneračním žíru, který je spojený s ovariálním cyklem kladoucích samic, pokračují v kladení vajíček (Zumr, 1995). Vývin sesterských a normálních pokolení se obvykle částečně překrývá. Početnost a síla sesterského rojení odvozeného od jarního rojení závisí na teplotě v jarních měsících. Počet sesterských rojení se mění i se stoupající nadmořskou výškou.
Důvodem sesterského přerojení je pravděpodobně hledání nového materiálu ke kladení vajec a k regeneračnímu žíru. To zahrnuje ale také riziko uhynutí dříve, než přeletující samice naleznou nové vhodné místo.
Kirkendall (1983) navrhl tři hypotézy, proč k sesterskému přerojení dochází:
1) Hypotéza úpadku - kladoucí samice se musí vypořádat s nedostatkem živin a přerojení jim dá prostor k nalezení nového hostitelského stromu a doplnění zásob.
2) Hypotéza zelenějších pastvin - rizika smrti během přerojení jsou vyvážena výhodou kladení a následného vývoje potomstva v čerstvém materiálu.
3) Hypotéza přeplněnosti - noví potomci jsou ohroženi staršími larvami (vnitrodruhovým kanibalismem), proto dochází k přerojení.
Přirození nepřátelé
K přirozeným nepřátelům lýkožrouta smrkového (tzv. antagonisté), kteří se mohou významně podílet na snižování jeho populační hustoty, patří predátoři živící se larvami a kuklami lýkožroutů a parazitoidé, kteří se vyvíjejí buď uvnitř těla larev, kukel a dospělců, nebo mimo tělo hostitele (Skuhravý, 2002).
1. Parazitické vosičky
http://www.waldwissen.net/wald/tiere/insekten_wirbellose/wsl_borkenkaefer_gegenspieler/index_EN
Přirození nepřátelé lýkožrouta jsou nejčastěji draví brouci z čeledi Cleridae, mouchy z čeledi Dolichopodidae a také parazitické vosičky z čeledí Pteromalidae a Braconidae.
2. Pestrokrovečník mravenčí
http://www.uzsav.eu/sk/itms-26220220087/fotogaleria/skodcovia-lesa/
Dopad antagonistů na kůrovce záleží na jejich populační hustotě a nenasytnosti. Například každá larva pestrokrovečníka mravenčího zkonzumuje během svého života zhruba 50 larev lýkožrouta a dospělý brouk až 100 dospělců. Mezi nejdůležitější predátory larev lýkožroutů patří dravé mouchy rodu Medetera, přestože jedna muší larva zabije pouze 5 - 10 larev kůrovců. Nízký počet zahubených lýkožroutů je u tohoto druhu kompenzován jejich četností (Wermelinger, 2004).
Druhové spektrum přirozených nepřátel závisí na hostitelské dřevině a struktuře kůry. Populační dynamika hmyzích nepřátel kopíruje s jistým zpožděním populační dynamiku lýkožroutů (Wermelinger, 2002). Ve Švédsku, v oblasti přemnožení kůrovce, byl poměr pestrokrovečníka mravenčího (Thanasimus formicarius (L.)) k lýkožroutu smrkovému desetkrát větší než v oblasti, kde kůrovec nebyl přemnožen (Weslien, 1994). Podobně v neobhospodařovaném smrkovém lese bylo po náletu lýkožrouta pozorováno dvakrát až třikrát více predátorů než v obhospodařovaném porostu s lýkožrouty ve stavu latence (Weslien a Schroeder, 1999).
Mortalita kůrovců způsobená predátory a parazitoidy se dle švýcarské studie zvýšila z 55 % na 82 % během dvou let trvající gradace. Zatímco predátoři byli hlavní příčinou mortality v roce prvním, v roce druhém byli hlavní příčinou parazitoidi (Wermelinger, 2002).
3. Beauveria bassiana
http://www.npsumava.cz/cz/1598/2184/clanek/entomopatogenni-houba-beauveria-bassiana/
Na lýkožroutovi cizopasí i některé entomopatogenní houby, především rodu Beauveria (Zahradník, Knížek, 2007).Tento druh je dobře probádaný a přirozeně se vyskytující patogen nejen kůrovců, ale i dalších druhů hmyzu. Opakovaně se objevila snaha využívat tuto houbu v biologické ochraně proti lýkožroutovi smrkovému. K dosažení potřebné účinnosti je však třeba zajistit vysoké koncentrace spór ve vhodnou dobu, zároveň s vysokou teplotou a vzdušnou vlhkostí (Kreutzet al., 2004), což představuje zároveň i hlavní limitace využití této metody v terénu.
4. Datlík tříprstý
http://www.outdoors.fi/helvetinjarvinp/natureandsights/thesoftersideofhelvetinjarvi
Objevuje se také predace ptáky, např. šplhavci (Zahradník and Knížek, 2007). Z nich je nejdůležitějším predátorem datlík tříprstý (Picoides tridactylus), jehož početní stavy reagují na přemnožení kůrovce. Strava dospělého jedince se skládá především z pavouků, larev tesaříků a kůrovců (Pechacek and Kristin, 2004).
Populační dynamika kůrovce
Po nalezení vhodného hostitelského stromu začnou samci vyhlodávat snubní komůrku a produkovat agregační feromony, které účinkují na obě pohlaví. Po spáření samice začnou tvořit mateřské chodby a klást vajíčka až poté, co byl překonán obranný systém stromu. Obranné systémy stromu mohou v případě nízkého stupně napadení zabít většinu naletujících lýkožroutů, nebo minimálně zpomalit průběh náletu při náletu hustším. Toto pravděpodobně snižuje průměrný reprodukční úspěch prvních naletujících brouků, ve srovnání s těmi, kteří přiletí později (Kausrud et al., 2012).
Brouci rovněž přenáší mnoho druhů hub, které jsou účinným patogenem smrků. S počtem brouků, kteří živý strom napadnou, stoupá šance, že překonají jeho obranné mechanismy, zabijí ho a budou se v něm moci úspěšně množit. Je-li strom kolonizovaný větším množstvím lýkožroutů, nově přiletující brouci se nezavrtávají náhodně. Larvy se nejsou schopné vyhnout oblastem intenzivního žíru a přílišná blízkost mateřských chodeb vede k tzv. intraspecifickému kanibalismu a následně menšímu počtu potomků, kteří úspěšně dokončí vývoj do dospělce. Tito brouci navíc dosahují menších tělesných rozměrů a rovněž množství energetických rezerv v tukovém tělese (Kausrud et al., 2012).
Populační hustota lýkožrouta je regulována mnoha zpětnými vazbami!
Brouci si k náletu primárně vybírají již dříve kolonizovaný strom a to až do doby, než vysoká populační hustota vyrovná rizika spojená s překonáním obranných mechanismů při napadení zdravého stojícího stromu. Napadení již osídleného stromu znamená vyšší riziko kompetice a predace v závislosti na fázi kolonizace. Toto vysvětluje, proč ležící stromy po vichřici bývají napadeny jako první a proč fungují jako jádra („kůrovcové líhně“) pro gradaci kůrovce.
Schopnost disperze
Vysoké nároky na napadení zdravého stojícího stromu znamenají, že tyto stromy by měly být napadeny pouze tehdy, jsou-li zdroje mrtvého dřeva saturovány. Brouci vyletující z přeplněných mrtvých stromů jsou menší, mají méně tukových zásob a je pravděpodobnější, že zaútočí na stromy v bezprostředním okolí (Kausrud et al., 2012). Zhruba 65 % nových infestací se nachází v okruhu do 500 m od původního ohniska (Kautz et al., 2011). Jako hranice epidemického stavu populace lýkožrouta označujeme takové množství lýkožroutů, které po opuštění původního hostitelského stromu zahubí alespoň jeden živý strom. Nižší počet vyletujících jedinců vede k menšímu počtu zahubených stromů a takový stav je pak označován jako endemický. Přechod z endemického do epidemického stavu závisí na distribuci zdrojů a hustotě a obranyschopnosti stromů (Kausrud et al., 2012).
Další generace lýkožrouta je zpravidla (obzvláště v období gradace) nucena vyhledat nový strom, neboť ten původní předchozí generace zničila. Hledání nového hostitele bývá tím těžší, čím menší je procentuální zastoupení napadnutelných stromů v okolním porostu.
Na první pohled je zřejmé, že procentuální zastoupení těchto stromů v okolí bude nižší v lesích smíšených, skládajících se z různých dřevin než v monokulturách tvořených pouze jedinci hostitelského druhu daného lesního „škůdce“. Také v uměle pěstovaných lesích, kde se stromy sázejí na velkých plochách ve stejném roce, dospívají do napadnutelné fáze (do příslušného stáří) na dané ploše všechny stromy najednou. Tehdy je procentuální zastoupení oslabených jedinců v porostu proto mnohem vyšší než v lese vzniklém přirozenou obnovou, kde stromy klíčí ze semen v různých letech a v porostu jsou tedy zastoupeny v různém stáří (Kindlmann a kol. 2012).
Čím snáze najde lesní „škůdce“ svůj hostitelský strom, tím je větší pravděpodobnost, že během hledání nezahyne, úspěšně vytvoří novou generaci a jeho gradace nabude větších rozměrů. Lze tedy říci, že míra přemnožení závisí především na množství napadnutelných stromů na jednotku plochy (např. Kenis a kol. 2004), což platí zcela obecně v systémech složených z rostlin a herbivorního hmyzu (viz Kindlmann a Dixon 1990). V člověkem uměle vysázených a stejnověkých monokulturách smrku (často navíc nepůvodních v určitém vegetačním stupni, např. bučin) lze proto očekávat větší problémy než v přirozených lesích s pestrou druhovou skladbou a věkově rozrůzněnými jedinci hostitelského stromu.
http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/co-je-za-premnozovanim-gradaci-lykozrouta-smrkoveh.pdf
Situaci u lýkožrouta navíc komplikuje fakt, že většina jeho populace je schopna migrovat pouze na malou vzdálenost (Wichman, Ravn 2001; Hedgren et al. 2003, Kautz et al. 2011). To má několik zásadních důsledků.
Zaprvé reprodukční úspěšnost, a tedy i velikost gradace závisí silně na procentu napadnutelných stromů v nejbližším okolí místa, kde daný jedinec dospěl. Právě proto vznikají typická kůrovcová ohniska – zhruba kruhové, napadenými lýkožroutem.
Za druhé, pokud chceme zabránit, aby se lýkožrout šířil z daného ohniska do okolních porostů (např. z bezzásahové zóny), stačí ochranný koridor o šířce asi 500 – 1 000 m (Kindlmann a kol. 2012).
Wichman, Ravn 2001 (http://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0378112700004771)
Průběh kalamity může však komplikovat to, že gradace neprobíhá pouze v jednom ohnisku, ale vzniká na různých místech souběžně, např. po větrném polomu (viz dále). Za zvláštní zmínku stojí vliv extrémních klimatických jevů, především silných vichřic.
Lesní „škůdce“ musí vydržet, až mu stromy dorostou do fáze, kdy je může úspěšně napadnout a přežít v nich. V případě lýkožrouta smrkového mu k tomu mohou dopomoci právě vichřice. Neodvezené větrem povalené kmeny, které se nemohou bránit vypouštěním pryskyřice, jsou pro lýkožrouta ideálním pastvištěm, na němž je schopen se velice rychle namnožit. Obrovské počty brouků pak v nejbližším okolí napadnou i stromy, které by se slabší invazi dokázaly ubránit. Vzniká tak gradace i v době, kdy hostitelské stromy dosud nedorostly do napadnutelného stáří.
To je vlastně podstata současného kůrovcového problému na Šumavě: vichřice Kyrill polámala či vyvrátila v r. 2007 skoro 700 tisíc m3 smrku, z nichž značná část zůstala bez asanace, neboť se nacházela v bezzásahových územích. Lýkožrout zde byl proto schopen vytvořit množství jedinců, kteří poté začali napadat okolní porosty.
V ČR se stav populace lýkožrouta rozděluje do tří skupin:
1) Základní stav - je takový početní stav lýkožroutů, kdy objem kůrovcového dříví nepřesáhl 1 m3 na 5 ha smrkových porostů, a nedošlo k vytvoření ohnisek výskytu lýkožrouta.
2) Zvýšený stav - je takový početní stav, kdy objem kůrovcového dříví přesáhl v průměru 1 m3na 5 ha smrkových porostů, a došlo k vytvoření ohnisek. Tento stav upozorňuje na možnost přemnožení kůrovců.
3) Kalamitní stav - je takový početní stav, který způsobuje rozsáhlá napadení lesních porostů na stěnách a případně i vznik rozsevů uvnitř porostů.
Při epidemii je relativní počet nových napadení v menší vzdálenosti než při endemickém stavu. Riziko napadení stromu se navíc snižuje se zvyšující se vzdáleností. Ve stometrové vzdálenosti je riziko napadení stromu větší než ve 200 m a více, a to bez ohledu na to, zda je populace přemnožena či nikoli. Rojící se brouci při gradaci mají málo energetických rezerv v adipocytech tukového tělesa, z čehož vyplývá jejich omezená disperzní schopnost. Výsledkem jsou nová napadení v bezprostřední blízkosti. Tito brouci jsou rovněž méně nároční na kvalitu lýka hostitelského stromu, a napadají tedy stromy, které by v endemickém stavu populace byly neatraktivní.
Na druhé straně umožňuje vysoká četnost i napadení zcela zdravých smrků a překonání jejich obranných mechanismů. Z výše uvedeného je zřejmé, že spektrum hostitelských stromů při přemnožení je značně rozšířené. Při vzniku nových infestací hraje zásadní roli schopnost aktivní disperze. Jsou-li v dostatečné blízkosti od místa rojení vhodné hostitelské stromy, brouci se šíří pouze na malé vzdálenosti a dosáhnou tím dostatečného počtu pro úspěšné překonání obrany stromu. Pokud se ale brouci šíří na velké vzdálenosti, zůstanou pod hranicí, při které jsou schopni úspěšně kolonizovat strom (Kautz et al., 2011).
Kautz et al. 2011 (http://www.academia.edu/13204346/Quantifying_spatio-temporal_dispersion_of_bark_beetle_infestations_in_epidemic_and_non-epidemic_conditions)
Klimatická změna
Zvyšování průměrných ročních teplot, častější výskyt vichřic a klesající množství srážek v posledních několika dekádách může ovlivňovat populační dynamiku lýkožrouta smrkového přímo i nepřímo. Děje se tak jednak přes sníženou obranyschopnost stromů, vyšší pravděpodobnost vzniku polomů, časnější počátek jarního rojení, vyšší rychlost vývoje generací i změnami četnosti přirozených nepřátel.
Počet generací závisí na teplotě a nadmořské výšce, skandinávské populace a populace z nadmořských výšek nad 800 m n. m. jsou monovoltinní, středoevropské populace nižších a středních poloh jsou bivoltinní a v nížinách se za příhodných teplot mohou vyvinout i tři úplné generace (Kausrud et al., 2012). V posledních letech vysoké teploty provázené obdobím sucha zvýšily rychlost vývoje.
Například Faccoli (2009) ve studii z jihovýchodních italských Alp uvádí v letech 1996 - 2005 posun jarního rojení již na začátek května a také posun letního rojení z poloviny července do poloviny června. Přes tento posun nepozoroval výskyt třetí generace brouků na podzim, i když druhá generace pravděpodobně dokončila vývoj již na konci července. Možným vysvětlením je právě vstup do imaginální (reprodukční) diapauzy, navozený zkracující se fotoperiodou (Faccoli, 2009).
Zdroj:
http://kbe.prf.jcu.cz/sites/default/files/Sumava/sumava-kniha-fin.pdf(Co vyprávějí šumavské smrčiny -Šantrůčková, Vrba et al. 2010)
Davídková et al. 2012 (https://theses.cz/id/9gk1x0/?lang=en;furl=%2Fid%2F9gk1x0%2F)
Kindlmann Živa 5/2013(http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/co-je-za-premnozovanim-gradaci-lykozrouta-smrkoveh.pdf)
Historie NP Šumava
V historii NPŠ je identifikovatelných již několik gradačních cyklů. Ještě před vyhlášením NPŠ (r. 1991) došlo k větším disturbancím - ničivým vichřicím o síle 41 a 37 m/s (1984 a 1985), které způsobily četné polomy, ale ne o takové intenzitě jako v sousedním NPBW.
Potom následovalo období sucha v letech 1989-1992, které bylo následované kůrovcovými gradacemi a velkou intenzitou těžby za ředitele NPŠ Žlábka (v r. 1995 již zmíněná fragmentace prvních zón).
http://www.sumavskenoviny.cz/788/strucny-prehled-zonaci-narodniho-parku-sumava/
I přes velmi destruktivní asanace v rámci "boje s broukem" (velké holiny např. Plesná, Ždánidla, Prameny Vltavy, Kalamitní svážnice Trojmezné aj.) se nepodařilo dostat probíhající gradaci pod kontrolu. K obratu došlo až se změnou počasí kolem r. 2000 (vlhko a chladno).
V r. 1999 došlo dokonce k občanské blokádě kvůli naplánované těžbě v jednom z nejcennějších míst NP, v Trojmezenském pralese. Nakonec se zde stala situace neudržitelnou a z hlediska neefektivity kůrovcového boje vedla až k zastavení těžeb.
http://sumava.tadytoje.cz/info/tiskovezpravy/zpravy/blokada/stanovisko.htm
Po velkém suchu v r. 2003 došlo k jakési "minigradaci" následované extrémní situací po orkánu Kyrill v r. 2007. Rychlostí 38 m/s jistě nepatřil v historii k těm nejsilnějším vichřicím, ale svým charakterem proudění a díky předchozímu narušení porostů těžbou se z něj stala největší disturbance od dob té "klostermannovské" z konce 19. století. Není náhodou, že největší polomy vznikaly v místech předchozí asanace.
.
1. 1986-1989 (vichřice 1984,1985)
2. 1993-2001 (sucho 1989-1992)
3. 2004-2006 "minicyklus" (extrémní sucho 2003)
4. 2008-2013 (orkán Kyrill 2007)
5. ??? (extrémní sucho 2015)
.
http://www.npsumava.cz/cz/1330/927/clanek/kurovec---pravidelny-prehled-informaci/
Ministr ŽP Bursík reagoval na následující situaci rozhodnutím definovat speciální management (tzv. Bursíkova červená mřížka) na plochách zhruba odpovídajících navrhované první zóně (návrh zonace z r. 2004 z doporučení odborníků Správy a vědecké sekce Rady NPŠ za předchozího ředitele NP Pavlíčka ministra ŽP Ambrozka).
Tento management spočíval v tom, že se v části horských smrčin nebude zasahovat proti kůrovci ani zpracovávat případné polomy.Tím se fakticky tyto plochy staly bezzásahovými bez ohledu na platnou zonaci a šlo o cca 30% rozlohy NP. Toto rozhodnutí napadlo 15 obcí Šumavy a občanské sdružení Šumava 21 trestním oznámením, soud však po čtyřech letech v r. 2012 potvrdil rozhodnutí tehdejšího ministra Bursíka.
.
http://www.sumavskenoviny.cz/788/strucny-prehled-zonaci-narodniho-parku-sumava/
Po předčasném odchodu ministra Bursíka pádem Topolánkovy vlády v r. 2009 se přes MŽP prohnalo několik turbulencí na místě ministra (Miko, Dusík, Šebesta a Břízková).
Se začátkem nové vlády v r. 2010 trochu nešťastně připadlo MŽP vždy technokraticky zaměřené ODS a novým ministrem ŽP se stal Pavel Drobil, který před sestavováním vlády tvrdil, že by "dýchal za český průmysl" :-) Ale kvůli podezření z korupce je od začátku r. 2011 vyměněn Tomášem Chalupou (oba ODS).
Tím, že se přerušila kontinuita dua Krejčí - Bursík došlo i k výměně postu ředitele NPŠ po rezignaci dosavadního ředitele Krejčího.
Novým ředitelem se pak v r. 2011 stal politik Jan Stráský. Místo výběrového řízení šlo o politické rozhodnutí pod tlakem tehdejšího prezidenta Klause!
Podobně jako za bývalého ředitele Žlábka došlo k filozofickému obratu ve směřování parku směrem k aktivnímu lesnickému managementu.
V r. 2011 se nový ředitel uvedl zmedializovanou kauzou ilegální těžby na Ptačím potoce, v místě fragilní podmáčené smrčiny s výskytem tetřeva hlušce (o kauze někdy v pozdějším článku), která byla nakonec doprovázená občanskou blokádou, policejním zásahem a několika soudními procesy a pokutami.
I přes značnou snahu tehdejší správy NPŠ (duo Stráský-Mánek) zmedializovat ústup kůrovcové gradace v r. 2011 jako jasný výsledek aktivního managementu, tak při detailnější analýze vidíme opětovný pokles gradace po cca. pětiletém období (2008-2013), kdy v r. 2010 a 2012 byly velmi deštivé roky s propadem průměrných teplot.
V r. 2015 došlo k extrémnímu suchu srovnatelnému snad jen s r. 1947. Jestli to bude mít odezvu v příští gradaci, to se teprve ukáže.
Zdroj:
http://www.casopis.forumochranyprirody.cz/magazin/analyzy-komentare/proc-je-na-ptacim-potoce-holina
http://ekolist.cz/cz/zpravodajstvi/zpravy/vyjadreni-cizp-k-setreni-v-nps-ptaci-potok
Rozhodující vliv počasí:
Provázaná dynamika vichřice-kůrovec (r. 2007 orkán Kyrill)
http://kbe.prf.jcu.cz/sites/default/files/Sumava/sumava-kniha-fin.pdf
.
Vliv teploty (r. 2007, a hlavně 2015)
.
Vliv srážek (maxima 2001 a 2010, minima 2003 a 2015)
Historie NP Bayerischer Wald
NPBW byl založen v 1970 jako první německý NP v oblasti Rachel a Lusen o velikosti cca. 120 km2. V prvním desetiletí byla situace v lesích ještě relativně stabilní, nedocházelo ještě k větším disturbancím (oproti NPŠ více smíšené lesy v nižších polohách). V r. 1972 způsobila menší vichřice polomy následně se rozhořela první diskuse, jak s kalamitou naložit. Navzdory nesouhlasu lesní správy byla část polomu ponechána samovolnému vývoji.
Za prvního ředitele Vangerowa (1970-1979) fungoval v podstatě dál hospodářský koncept v redukované formě s postupnou přestavbou nepůvodních porostů směrem k původním dřevinám (např. odstraňování douglasky a podpora jedle).
I v NPBW (jako na Šumavě) došlo v "období kyselých dešťů" 80. let k významnému poškození lesních ekosystémů (podobně jako na Šumavě), i když ne takovou intenzitou jakou na hranicích ČSFR (např. Krušné hory), NDR a Polska. Po odsiření tepelných elektráren se tato situace depozit síry a dusíku značně zlepšila, i když nepřímé vlivy (hlavně v půdě) přetrvávaly a přetrvávají i nadále.
http://ucebnice3.enviregion.cz/userFiles/kysele-deste.png
.
1. 1985-1990 (vichřice 1983 a 1984)
2. 1996-2001 (sucho 1989-1992)
3. 2004-2010 (extrémní sucho 2003, orkán Kyrill 2007, orkán Emma 2008)
4. 2013 - "minicyklus"? (bouře Meikel 2011)
.
Kautz et al. 2011 (http://www.academia.edu/13204346/Quantifying_spatio-temporal_dispersion_of_bark_beetle_infestations_in_epidemic_and_non-epidemic_conditions)
V r. 1983 a 1984 udeřily v NPBW vichřice, které vyvrátily kolem 30 km2 polomů. Rozhodnutím bavorského ministra zemědělství a lesů Hanse Eisenmanna (1969-1970) a tehdejšího ředitele Bibelriethera (1979-1998!) byla asi polovina polomů ponechána samovolnému vývoji.
Po několika horkých a suchých létech 1989-1992 došlo k masivní kůrovcové gradaci (1996-2001), kdy došlo k odumření většiny horských smrčin hraničního hřebene.
V r. 1997 byl NPBW rozšířen asi na dvojnásobek (240 km2) o oblast Falkenstein, kde do té doby probíhaly asanace a byly bohužel již velké plochy vytěženy. To i možná urychlilo rozšíření NP o tyto postižené oblasti.
Po dalším suchu v r. 2003 a orkánu Kyrill 2007 (asanováno 140.000 m3!) došlo k další rozsáhlé gradaci, ale již v nižších polohách NP. Celou situaci "přiživil" ještě orkán Emma v r. 2008. Po orkánu Kyrill bylo do r. 2010 vytěženo nejvíc kůrovcového dřeva od doby rozšíření parku (cca.142.000 plm), a to hlavně v nové části Falkenstein-Rachel.
Samotný orkán Kyrill způsobil polomy hlavně v nové části parku, kde se do té doby aktivně asanovalo! Ve staré části (Rachel-Lusen) byly vývraty minimální, protože byl porost v podstatě kompaktní, minimálně proředěný těžbou.
Asi po šesti letech (2004-2010) dochází již k postupnému odeznívání cyklu, kdy došlo k vyčerpání skoro veškerého smrkového substrátu v oblasti gradace. Vliv mohl mít i velmi deštivý r. 2010 s teplotními minimy.
V červenci 2011 pak přichází další disturbance - konvekční bouře Meikel, která vyvrací zejména novější část parku, v místě dřívějších asanací (Falkenstein-Rachel) a vyvrátí nakonec přes 100.000 m3!, z nichž bylo celkem 80% podle platné zonace vytěženo.
http://franzjosefadrian.com/wp-content/uploads/2014/01/BN_Borkenkaefer.pdf
Na rozdíl od staré části NP (Rachel - Lusen) vzniká nyní bezzásahová zóna "Naturzone" od nižších poloh směrem nahoru k horským smrčinám. Tento kompromis vedl již téměř k úplnému odlesnění hřebene Falkenstein a ke vzniku přes 1500 ha velkých holin.
V nové části (Falkenstein-Rachel) se při projednávání budoucí zonace projevil strach z uschlého lesa a kvůli "boji s broukem" se dosáhne 75% bezzásahovosti až v r. 2027 (po dobu 30 let bude postupně převáděno do bezzásahové zóny cca. 300 ha ročně).
V r. 2016 byla přírodní zóna v parku rozšířena na 67%.
Závěr
Je tedy více než pravděpodobné, že cyklické gradace jsou v přirozených ekosystémech způsobovány kombinací vlivu počasí a zpětných vazeb mezi tímto broukem a jeho přirozenými nepřáteli a mezi lýkožroutem a jeho hostitelskou rostlinou – smrkem. Tyto zpětné vazby jsou zpožděné o několik let, což společně s počasím určuje i délku jednoho cyklu přemnožení brouka.
Tvrzení, že typický cyklus kůrovcové gradace trvá pět, nejvýše o něco málo více let, však není možné brát jako dogma. Ve většině případů se tomu tak stane kvůli zpožděným zpětným vazbám lýkožrout – jeho přirozený nepřítel a lýkožrout – hostitelská rostlina. Často napomůže jednou za několik let nepříznivé počasí. To se stalo na Šumavě vletech 2011–12, jak se čtenáři jistě dozvěděli z médií. Na druhé straně však může přijít další vichřice, která způsobí rozsáhlé polomy především v bezzásahových oblastech – a vzniknou podmínky pro novou gradaci.
Vzhledem k malé migrační schopnosti lýkožrouta najde tento brouk hostitelský strom nejsnáze v případě, že jeho ohnisko je ještě malé. V malých ohniscích proto roste populace lýkožrouta nejrychleji. Pokud má mít zásah proti kůrovci aspoň nějakou naději na úspěch, musí být proveden včas, důsledně a rychle na dosud malých ohniscích, tedy výběrově (nikoli holosečí)!Včasná asanace kůrovcových stromů v nárazníkové zóně je tudíž účinnější než velkoplošné asanace v nesrovnatelně menších chráněných územích, jež jsou určena k ponechání přirozenému vývoji (Landres a kol. 1999).
V médiích často uváděné tvrzení, že se lesy ponechané přirozenému vývoji samy o sobě neobnoví, je ekologickým nesmyslem a odporuje veškerým moderním poznatkům získaným na základě terénních dat!!! (Jonášová a Prach 2004, 2008; Heurich 2009, Cizkova 2011).
Samoobnova v NPBW:
Samoobnova v NPŠ:
Zdroj:
Cizkova et al. 2011 (http://www.npsumava.cz/gallery/17/5221-sg17_1_cizkova.pdf)
Heurich et al. 2009 (http://www.npsumava.cz/gallery/3/997-sg_15_1_heurich.pdf)
Kindlmann Živa 5/2013(http://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/co-je-za-premnozovanim-gradaci-lykozrouta-smrkoveh.pdf)
.