Laugavegur, cesta horkých pramenů ´16
15. – 21.8.2016
Tento nejznámější islandská túra se právem řadí mezi nejkrásnější treky světa. Probíhá napříč jižním vnitrozemím Islandu, nejčastěji se volí úsek z Landmannalaugaru do údolí Thórsmörk (55 km) směrem k jihu. Celá trasa probíhá divokou a nespoutanou přírodou Islandu. Okolní prostředí se neustále mění, celý trek je velmi pestrý a rozmanitý. Ať už procházíte sopečným údolím, po povrchu ledovce, kolem čoudících vulkanických jezer, míjíte mohutné vodopády a horská jezera, procházíte oblastí duhových hor, brodíte islandské řeky nebo se boříte do sopečného písku. To vše ukrývá tento legendární trek islandského vnitrozemí.
Skógar – Landmannalaugar
Již v zimě (2015) jsme s mým kamarádem Jardou plánovali nějaký trek divočinou severské přírody a volba padla právě na islandský Laugavegur. Zaujala nás nejen jeho relativní dostupnost (cca 4 hod letadlem na Island a potom autobusem na místo treku), ale i jeho mírná fyzická náročnost a krásná a rozmanitá příroda. Samozřejmě člověka osloví i samotná proslulost této populární cesty. Rozhodli jsme se pro delší variantu Skógar – Landmannalaugar (cca 80 km), která je oproti klasické cestě asi o 25 km delší a vede opačným směrem (tzn. na sever). Tato varianta se vyznačuje většinou postupným stoupáním.
https://besthike.com/europe/laugavegur/
http://www.greattreks.com/TopTen/LaugavegurTrekHome.php
Den první – Přílet na Island, Skógar
Den odletu byl slunečný, jako ostatně celý následující týden. Možná den až moc teplý pro člověka, který cestuje vlakem „v plné polní“, navlečený do goretex soupravy s pocitem, že je připraven na cokoliv. Vlakové spojení do Mnichova s několika přestupy proběhlo celkem bez problémů, až na nepochopitelný exces v podobě zapomenuté goretex bundy. Nu což, mám s sebou ještě pončo, tak to nebude alespoň tak přímočaré.
Samotný let, již prověřenou společností Icelandair, trval z Mnichova do Keflavíku cca 4 hodiny. Výhodou je samozřejmě přímé letecké spojení, kdy odpadá nepříjemné přesedání někde ve Skandinávii. Jinak monotónní let nám zpestřil náš „šikmooký“ soused, který dostával při sledování policejní akademie až křečovité záchvaty smíchu, takže nuda v letadle rozhodně nebyla ;-)
Celý let doprovázelo slunečné počasí s minimální oblačností, které se s přibližujícím se přistáním na Islandu začalo dramaticky měnit. Zmiňované počasí v Mnichově s teplotou kolem 25°C bylo vystřídáno brutální oblačností a deštivým počasím na letišti v Keflavíku s teplotou cca 13°C, prostě Island se nezapře. Těsně před naším příletem přestalo pršet, ale ochlazení bylo citelné.
Po příletu jsme se rozhodli pro přímé autobusové spojení Keflavík - Reykjavík se společností Flybus. I když bylo jízdné o něco dražší, tak se to bohatě vrátilo - jak časově, tak i psychicky. Normální linka do Reykjavíku totiž kvůli mnoha zastávkám a zajížďkám trvá snad dvojnásobek času kolem 1,5 hod.
Na autobusovém nádraží v Reykjavíku (BSI) jsme si pak zaplatili další spoj do Skógaru, který leží na hlavní okružní cestě Islandem, zvané „Ring Road“. Na nádraží jsme se poprvé po příletu pořádně najedli a konečně zavoněl Jardův slibovaný český česnek ;-)
Cesta do Skógaru trvala pak přes 2,5 hod. Měli jsme velmi svérázného řidiče, který nás cestou učil názvy islandských sopek. Bylo vidět, že to je nejenom showman, ale že si svou práci opravdu užívá.
Po 22. hod jsme konečně dorazili do malé osady Skógar. U populárního vodopádu Skógafoss se nachází i kemp. Tou dobou už byla tma a začalo pršet. Z nouze jsme, i trochu proti vlastní vůli, přespali v místním kempu.
Den druhý – Skrz „peklo“ do Þórsmörku
Po probuzení bylo počasí stále stejně deštivé. Po snídani a krátkém focení pod vodopádem Skógafoss jsme vyrazili. Cesta začíná prudkým stoupáním kolem vodopádu, kolem něhož stoupá do všech stran velká kupole vodní tříště, což se ještě umocňuje při silnějším větru. Jarda od samého začátku bojuje se svým „pončovým přehozem“ přes batoh, který se mu větrem neustále nadouval. Hlavně ze začátku cesty jde společně s námi i relativně dost lidí z kempu, spíše nalehko na kratší výlet.
Následuje pozvolné stoupání proti proudu řeky Skóga, která se hluboko zařezává do svého kaňonu a vytváří po svém toku mnoho menších i větších vodopádů. Řeku obklopují nekonečné zelené pláně s divoce se pasoucími ovcemi. Část cesty absolvujeme v husté mlze.
Postupně nás deprimuje naše relativně pomalé tempo a nízký počet ušlých kilometrů. Zjišťujeme, že Island nám opravdu nedá nic zadarmo a postupně si zvykáme na „islandskou kilometráž“. Ono totiž ujít jeden kilometr na Islandu s tamějším „handicapem“, tj. počasí + terén + těžká krosna + neustálé stoupání a střídavé klesání, si na naší rychlosti již vybírá svou daň.
Po překročení dřevěného můstku se krajina začne měnit. Začíná pozvolné stoupání suťovitou otevřenou krajinou, kde se začal nepříjemně zrychlovat vítr. Rozhodujeme se pokračovat po „modré“, která se oproti „červené“ zdá přece jen o něco přímější. Strojově jdeme za sebou v husté mlze, jako roboti šlapeme hodiny jen vulkanický písek a suť. Skoro žádné orientační body, i když zabloudit vlastně není kam.
Po několika hodinách přicházíme k zúženému ledovcovému pásu, průsmyku Fimmvörðuháls mezi sopkami Eyjafjallajökull a Myrdasjökull. Teplota klesá, jdeme mlhou a proti větru. Cesta vede řetězem ledovcových polí a vulkanických hradeb. Procházíme novým geologickým útvarem Magni, které vzniklo při erupci sopky Eyjafjallajökull v roce 2010.
https://en.wikipedia.org/wiki/Fimmv%C3%B6r%C3%B0uh%C3%A1ls
Po celém dni utrmáceni najednou vidíme trhající se mlhu a v dálce zeleň!
V tomto momentu začíná zdlouhavý sestup do údolí Þórsmörk (Thorův les). Před námi se otevírají nádherné výhledy, krajina se kolem nás dramaticky mění. Černou a bílou z vulkanických plání vystřídají všechny odstíny zelené. Sestupujeme celkem prudce mezi rozeklanými zelenými kopci, místy je cesta jištěná řetězem a lany.
Postupně přibývá nízké vegetace, po cestě nacházíme koberce borůvek. Nakonec přicházíme až k řece Krossá do údolí Þórsmörk. Stanujeme už v jakémsi březovém lese s mechy a kapradinami. Je zde o moc tepleji než nahoře na planině. Toto unikátní mikroklima je způsobeno sevřeným údolím obklopeným ze všech stran ledovci a umožňuje existenci na Island vzácné vegetace Thorova lesa.
Až za soumraku si vedle nás staví stan jeden mladý Němec z Mannheimu, který naši trasu jde sólo. Jarda kolegu hned posilňuje douškem rumu a Němec se hned dá do řeči. Podle jeho vyprávění už stačil absolvovat Ring Road kolem Islandu stopem, kdy se svezl s jednou italskou „famílií“. Noc je teplá a velmi vlhká s velkým množstvím ranní rosy.
Den třetí – Pochod do Emstruru
Ráno bylo na Island kupodivu velmi teplé a slunečné. Rosa se začala rychle odpařovat a za chvíli jsme si připadali jako v nějakém parním hrnci. Ten den jsem si ranní focení neskutečně užíval. Dokonce se mi podařilo zamlžit vnitřní čočku objektivu ;-)
Řeka Krossá bývá často velmi rozvodněna, a tak byl i pro pěší dovezen pojízdný most na kolech. Ze začátku jsme ještě pochodovali s „naším“ Němcem a kvůli družnému hovoru se nám podařilo zmíněný most přehlédnout. Po projití kempu Þórsmörk se pak od nás oddělil, jelikož byl rychlejší než my. I přes to, že chce být na Islandu až měsíc, tak byl vybaven velmi nalehko s malým batohem. Zato my jsme supěli pod těžkými krosnami a píďalkovitým pohybem stoupali vzhůru Thorovým lesem. Kolem nás jsme museli obdivovat rozmanitou zeleň a podél cesty velké množství hřibů.
Jakmile se začal nízký les postupně ztrácet, čekal nás náš první brod. Řeka se zde rozpadala na několik ramen, ale proud byl mírný a pro brodění celkem neškodný. Tak, jako před každým brodem zde docházelo ke kumulaci turistů na obou březích řeky.
Následně se okolní krajina znovu změnila. Při dalším stoupání jsme procházeli zdánlivě nekonečnou černou planinou, která byla poseta mnoha barevnými trsy rozličných květin. Několikrát nás z monotónního postupu vytrhlo překonání mostu přes hlubokou strž, kterou byla pustá pláň roztržena vedví.
Po závěrečném prudkém stoupání jsme se objevili mezi zelenými kopci s pasoucími se ovcemi. Potom jsme před námi v dálce zahlédli náš další orientační bod, kemp Emstrur. U blízkého potůčku jsme si našli skryté místo pro stan. Oba břehy potoka obrůstaly koberce kvetoucích rostlin.
Po rozbití stanu náhle začalo svítit sluníčko, což na Islandu vždy připomíná malý zázrak. To nás okamžitě vytrhlo z letargie a vykoupali se při zapadajícím slunci v ledové vodě potoka.
Při setmění pak ještě Jarda zkoušel ulovit křepelku na rožeň ;-)
Den čtvrtý – Směr jezero Álftavatn
Další den začíná dramaticky krásným východem slunce. Díky Jardově „patentu na dobré počasí“ máme i nadále na Island přímo neuvěřitelně stabilní počasí. Přímo u našeho stanu se pasou ovce. Neztrácím čas a fotím ranní panorama s potokem.
Po krátkém stoupání procházíme kempem Emstrur. Míjíme několik islandských „superteréňáků“. Náhle se před námi krajina otevírá do černé planiny se zelenými kopci. Jako malé ostrůvky v záplavě černé jsou rozesety malé trsy skalniček. Při nekonečném trmácení prašnou pustinou zahlédneme v dáli několik osamocených křížů, po našich předchůdcích?
Po několika hodinách nás čeká nejdramatičtější brod celého treku. Procházíme kolem cedule s informacemi pro brod autem. Po několika minutách řekou opravdu projíždí místní „teréňák“ narvaný méně odolným i jedinci a dětmi.
Kousek po proudu se nachází mělčí místo, kde už je nahloučen dav. Dělí se na ty rozklepané a vymrzlé, kteří jsou už od vidění „po akci“. Další jsou ti zamyšlení, kteří se s obavami pomalu zouvají a těší se do ledového proudu řeky.
Obě skupinky sledují právě probíhající divadlo, kdy vždy několik odvážlivců zkouší korytem přebrodit. Po chvíli zjišťujeme, že řeka letos není tak významně rozvodněna a hladina nesahá výš než do půlky stehen.
Každý volí trochu jinou techniku brodu, ale většina potok celkem bez problému přechází. Najdou se však i tací, kteří nesou boty i ošacení v rukách a při brodu se všelijak kymácí a člověk jen čeká, až se z nich nějaký rozhodne v ledové vodě vykoupat :-) Dokonce jsme pozorovali kolegy (hlavně ženského pohlaví), kteří se uprostřed brodu zastavili, jakoby se rozhodovali, zda se přece jenom nevrátí. Těch pár sekund bez hnutí stačí k definitivní ztrátě citlivosti nohou a následnému zmatkování v proudu řeky.
Po šťastném přebrodění jste pak odměněni nezapomenutelně bolestivým znovu prokrvením nohou. Pokud bolestivá hyperémie ne a nepřichází, nemusíte si už dělat starosti s dalšími brody :-)
Krajina se nám před očima opět mění z černé pustiny na sytě zelená členitá údolí s krásnými potůčky, která se střídají se stejně zelenými suchopýrovými loukami. Je krásně slunečno.
Na trase treku se nachází i koňská farma u chaty Hvangill. Drsné islandské plemeno patří mezi nejstarší druh koně na světě. Hlavně kvůli tomu je proto import jiného zakázán.
http://www.ifauna.cz/kone/clanky/r/detail/6127/islandsky-kun/
Další brod je již pouhou formalitou. Znovu Jardovi chválím jeho „ultra rychleschnoucí“ ručník.
Při dalším klesání zahlédneme před námi dlouho očekávané jezero Álftavatn. Kolem jezera se nachází i jakýsi kemp s komplexem chatek. Tak jako u každého jezera zde bojujeme s nálety bodavého hmyzu. I kvůli tomu se rozhodujeme rozbít stan v kopci proti proudu potoka.
Ze stanu vidíme na naši zítřejší trasu začínající prudkým výstupem do oblastí ryolitových hor. Podle množství nanošených kamenů na zajištění stanu hádáme, že údolí jezera bývá normálně velmi větrné.
Den pátý – Přechod ryolitových hor, Landmannalaugar
Opět slunce! Nezdá se nám to, jsme ještě pořád na Islandu?
Po obligátním ranním focení po východu slunce začínáme strmě stoupat. Často se ohlížíme směrem k jezeru a obdivujeme nepřekonatelné výhledy do okolní krajiny. I přes slunečné počasí se nahoře zvedá vítr a ihned pociťujeme pokles okolní teploty.
Po úvodním výšvihu kličkujeme ledovými jazyky a vulkanicky aktivní oblastí s čoudícími jezírky. Všude je najednou cítit sirovodík. Udivuje nás ten kontrast - led a sníh kombinovaný s vroucí sírou.
Konečně nás obklopí panoramata “duhových“ hor, které snad obsahují všechny myslitelné barevné odstíny. Jejich pestrá barevnost vychází z jejich vulkanicko-geologického složení, především z liparitu a ryolitu.
V dálce je již vidět náš další orientační bod – chata Hrafntinnusker.
Před ní musíme ještě překonat oblast mnoha menších kopců horniny přerušovaných ledovcem. Jak to Jarda podle stylu chůze „nahoru-dolů-nahoru-dolů“ výstižně nazval „motokrosem“ :-)
Následně procházíme množstvím sopečného skla, tzv. obsidián. Ten vzniká za obrovských teplot a tlaku magmatického krbu při styku rozžhavené lávy a vody ledovce. Oba si posléze schováváme úlomky jako suvenýr domů. Dnes je obsidián pro své unikátní vlastnosti využíván např. v kardiochirurgii.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Obsidi%C3%A1n
Na chatě poobědváme náš „lyofilizovaný“ oběd a nemůže chybět povinná zdravotní dávka tuzemského česneku :-)
Následuje pozvolné klesání v obětí ryolitových hor, lávových polí a smrdících sopečných jezírek. Blízkost kempu Landmannalaugar je již znát. Proti nám stoupá nekončící řetěz turistů, většinou nalehko na krátký výlet, ale potkali jsme i jedince na tzv. fatbikeu.
A potom to přišlo – Landmannalaugar. Pro kemp snad neexistuje krásnější místo. Nádherné vulkanické údolí s horkými prameny, lávovými poli a zelenými loukami obklopené hradbou „duhových“ hor. Není překvapením, že oblast je pro své velké přírodní hodnoty chráněna pod „Fjallabak Nature Reserve“.
Na řadu přišlo zasloužené pivo Viking a společný relax v termálním pramenu. Tam jsme potkali dokonce jednoho Čecha studujícího „zemědělku“, kde začínal svůj roční Erasmus na Islandu.
Tu noc jsme vlastně poprvé oficiálně stanovali v kempu. V údolí není moc jiná možnost, kde mimo kemp postavit stan a navíc to není ani povolené kvůli přírodní rezervaci.
Den šestý –
Zpět na letiště, Reykjavík
Noc v kempu byla všelijaká, jenom ne klidná. I přes hlasité Francouze a pokřikující temperamentní Italy tomu v noci nasadili korunu Češi. Kolem půlnoci dorazil jejich naložený džíp a hned se vzduchem nesly hlášky typu: „Ty vole Franto, kde jsou umývárny? Ty krásko, myslíš, že to budou chtít ještě zaplatit?“
Ráno už bylo v Landmannalaugaru trochu pod mrakem, bylo vidět, že Jarda už se Island chystá opustit :-)
Kolem sedmé jsme chytli terénní „specialbus“ do Reykjavíku. Cesta vnitrozemím pro nás byla ještě neznámá, na trek jsem totiž od vyráželi hlavní Ring Road Skógaru. Jednalo se celkem o dobrodružný podnik. Náš „teréňák“ projížděl veškerým myslitelným terénem Islandu – prudké stoupání a klesání, lávová pole, brody, písek, kameny atd. Uvnitř si člověk připadal jako v nějakém speciálním trenažéru pro start raketoplánu :-)
V obci Hella došlo k výměně autobusu i řidiče. S radostí jsme zjistili, že naším řidičem je opět ten „showman“ z linky Reykjavík – Skógar. Kromě jeho tradičních vtípků a roztomilé angličtiny i netradičně komentoval okolní zajímavosti podél cesty, např. škody po zemětřesení, využívání geotermální energie pro pěstování ovoce a zeleniny, rozvoj infrastruktury, množství aut na Islandu atd.
Odlétali jsme až ráno následující den, takže jsme měli ještě celého půl dne, kdy jsme si chtěli prohlédnout centrum Reykjavíku.
Už na autobusovém nádraží BSI nám to bylo podezřelé, proč oproti situaci před týdnem je Reykjavík najednou přeplněný lidmi i auty. Záhy jsme zjistili, že jde o tzv. culture night (20.8.16), kdy snad v celém Reykjavíku probíhají různé akce, koncerty, výstavy a vůbec jde o velkolepou kulturní show zakončenou grandiózním ohňostrojem.
Po odpoledni stráveném v centru všeho dění a dobrém obědě jsme pozdě večer odjeli zpět na letiště Keflavík. Na noční jízdu už nám jaksi došla energie. Taky jsem před ranním letem nechtěli riskovat, jakože já už jednu zkušenost s „last call“ odletem z Islandu mám ;-)
Noc strávená na letišti v Keflavíku byla celkem nepříjemná zkušenost, ale jistota tepla, sucha a blízkosti odletové haly mělo také svoje výhody. A o to víc, když byla hlášená změna počasí a prudké bouřky.
Z těch méně příjemných zkušeností bych „vyzdvihl“ hlavně dunící „beach“ hudbu. Její hlasitost byla sice v průběhu noci ztlumena, ale díky svým „kvalitám“ usnout stejně neumožňovala.
A jak jsem předpokládal, po odlepení našeho letadla z Islandu (tedy s Jardou na palubě), začalo nad západním Islandem hřmít a blýskat se :-)
.